VIA LUCIS - Cesta světla - VIII. CO JE SVĚTLO A KOLIK JE DRUHŮ SVĚTLA, TÉŽ CO JSOU TMY PROTIKLADNÉ SVĚTLU A KOLIK JICH JE

KAPITOLA VIII.

CO JE SVĚTLO A KOLIK JE DRUHŮ SVĚTLA, TÉŽ CO JSOU TMY PROTIKLADNÉ SVĚTLU A KOLIK JICH JE

   Obecně vzato je světlo záře, která se rozlévá po věcech, ukazuje a odkrývá je, aby těm, kdo se dívají, byly patrny tvary, poloha a pohyb věcí, vzdálenost mezi nimi a rovněž i jejich vzájemné poměry.

  2. Naproti tomu tmy jsou mrak, obklopující a zakrývající věci, aby nebylo možné vidět jakost a množství toho, co je kolem nás a ještě méně to, jak se věci mají k sobě navzájem.

  3. Z toho vyplývá, že tyto dvě věci jsou protikladné a mají protikladné vlastnosti a účinky. Světlo totiž sebe a s sebou zároveň věci obrací navenek, objasňuje je, dělá je přístupnými a staví je na oči. Tmy naproti tomu sebe a s sebou zároveň věci obracejí dovnitř, činí je nejasnými, zavírají je a skrývají ve skrýších. Proto od světla přichází poznání věcí, od tmy jejich neznalosti. Světlo dává věcem a duším pocit libosti a radost, tma zármutek a nelibost. Konečně světlo má podobu života, tma podobu smrti. Odtud je v Písmu: Příjemné je světlo a milé je očím vidět Slunce (Kaz. l1, 7).

   4. Světlo a tma však nejsou jednoho druhu. Boží výroky hovoří nejvíce o trojím světle, jež je také stejným počtem druhů tmy poskvrněno, není-li osvětlení, totiž světlo věčné, vnější a vnitřní.

   5. Věčné světlo je ona lidským smyslům nepřístupná záře, v níž přebývá Bůh (1 Tim. 6, 16) a v níž pozoruje jednak sebe sama jako pramen veškeré blaženosti, jednak všechny způsoby všeho, co je a může být mimo něho a užívá života a blaženosti od věků do věků. Na tomto světle se podílejí tvorové obdaření tvůrcovou společností, kteří zírají blaženým pohledem na Boha a bohatě v něm prožívají radosti bez konce. Opakem tohoto věčného světla jsou věčné tmy, které v Bohu, prameni světla, nemají žádné místo (Bůh je totiž světlo a tma v něm žádná není, 1. Jan 1. 5). Ale jsou v tvorech ustanovených k společenství se Stvořitelem, jsou-li ze zírání ve svého stvořitele vyloučeni, takže na věky nevidí žádného paprsku jeho blaženého světla, ba ani jiskérku; a to je propast hrůz a věčných úzkostí (Žal. 49, 20. Mat. 25, 30).

   6. Vnější světlo je ona záře vnímatelná tělesnýma očima, kterou Bůh osvětlil toto své viditelné jeviště tělesného světa. Jeho nositelem jsou nebeské hvězdy, především slunce. Dříve než Stvořitel tyto pochodně zažehl, nebylo nic kromě nekonečné prázdnoty, nesmírné a pusté propasti bez života, pohybu a jakýchkoli tvarů, Ale i nyní, jestliže někam ono světlo neproniká, zahalují všechno černé tmy, jako je tomu v hlubokých útrobách země a v noci i na jejím vnějším povrchu. Tu se odnímá půvab všem věcem.

   7. Konečně vnitřní světlo je záře zažehnutá v mysli rozumného tvora, osvěcující a řídící ji na jejích cestách. A toto světlo je zase trojí, osvěcuje troje vnitřní nástroje člověka: rozum, vůli a cit.

   8. Světlo v rozumu je rozumová znalost věcí, jíž člověk postihuje pravdu věcí, uvažuje o jejich nejvnitřnějších vztazích a příjemně zaměstnává ducha. Když je toto světlo zářící, nazývá se moudrostí, totiž pravá znalost toho, co je, a rozvážné a prospěšné užívání všeho. Tma, jež je tomuto světlu protikladná, je neznalost věcí: skutečná a opravdivá tma, z níž pochází malátnost a tupost mysli. Nebo jestliže se mysl vrozeným nutkáním zmítá sem a tam a přesto hodlá někam dospět, naráží nejen na ustavičné překážky domněnek, nýbrž upadá i do jam omylů a dívá se na jakýchsi svazích, kde je ohrožena sklouznutím a zřícením, až konečně upadá v záhubu.

   9. Druhý stupeň vnitřního světla je ve vůli. Jí člověk usiluje o dosažení dobrých věcí, okouší jejich sladkost a těší se jen z věcí svatých a čistých. Tma protikladná tomuto světlu je nečistota mysli. Lidé poskvrnění touto nečistotou se nazývají v Písmu syny tmy, protože se těší z děl tmy.

   10. Třetí stupeň vnitřního světla je ve svědomí neboli citu. Neboť jasnost a veselost srdce vznikla z pravdy poznané smysly a z účasti na svatosti. O tom praví Písmo: Světlo vychází spravedlivému a veselí lidem upřímného srdce (Žal. 97, 11). Tomuto světlu protikladnou tmou je sklíčenost mysli, která je si vědoma nepravosti a špatnosti. Tato sklíčenost je předehrou věčné tmy pekel.

   11. Abychom naučili lidi znát a vystříhat se všech těchto temnot, budeme zkoumat především cesty rozumového světla, protože je-li ono čisté a zářící a ukazuje-li svou září správnou cestu vůli, činí tak vůli ochotnou následovat světlo a působí, že city jsou plny světla, podle známého výroku Kristova: Svítilnou těla tvého je oko tvé; bude-li oko tvé prosté, bude celé tvé tělo světlé (Luk. 11, 34).

   12. Budeme tedy zkoumat cesty rozumového světla, dopadajícího pod vedením vnějšího světla (k němuž ono vnitřní je úměrné) na smysly. Věčné světlo ponecháme stranou této úvahy, protože je nám zatím nepřístupné.

   13. Zatím zaznamenejme zásady z této kapitoly:

I. jako velký svět vybavil Otec světel svým viditelným světlem, tak i malý svět, člověk, je vybaven svým.

II. jako světlo světa má svůj protiklad, tmy, tak i světlo mysli má své.

III. jako světlo světavyniká mezi vším, co se předkládá smyslům, tak světlo mysli vyniká mezi všemi ostatními dary ducha. Neboť jakoby bez vnějšího světla světa nebylo žádné krásy světa, tak bez světla mysli žádnou krásu nebylo by lze chápat a tak znamenitá díla boží by byla bez svědka. Odstraň ze světa světlo, odstranil jsi teplo a s teplem pohyb a s pohybem všechno, co vzniká z pohybu, například vznik věcí a rozmanitost podob a život, který z toho pochází. Tak kdybys z myslí odstranil rozum, odstranil jsi samu mysl, protože jsi ji zbavil obrazů a podob věcí. Jestliže konečně odejmeš vědomí dobra a radosti srdce, uvidíš, že nezbývá nic kromě nejhroznější změti zmatků.