VIA LUCIS - Cesta světla - XII. JAK SE MOHOU A MAJÍ CESTY SVĚTLA SPOJOVAT A POUŽÍVAT K ÚČINNĚJŠÍMU A MOCNĚJŠÍMU VYHÁNĚNÍ TMY ODEVŠAD

KAPITOLA XII

JAK SE MOHOU A MAJÍ CESTY SVĚTLA SPOJOVAT A POUŽÍVAT K ÚČINNĚJŠÍMU A MOCNĚJŠÍMU VYHÁNĚNÍ TMY ODEVŠAD

 

   Již může být zřejmé, že optického umění lze použít na činnost rozumového světla. Přece však to bude ještě zřejmější na několika problémech uvedených jako příklady.

 

Problém I. Způsobit, aby světelné těleso jasně svítilo

   To vyžaduje trojí péči. 1. Způsobit, aby všechny části světla svítily; tj. odstranit ty části, které mohou stínit buď v samotném plameni (nadbytečným knotem) nebo kolem něho (podle zásady 2, kap. X). 2. Průhledné těleso nechť je jasné a jemné, nikoli mlhavé, ani husté, a pokud lze jednoduché (zás. 13, 14, 15, 16, 17). 3. Předmět sám nechť je řádně obrácen ke světlu, aby zachycoval světlo dopadající a zároveň odražené (podle zás. 29). Také v rozumu se rozsvěcuje velké světlo, jestliže 1. všechno, co se objevuje v dílech, slovech a výrocích božích, použije se na osvícení lidské mysli, 2. bude-li se jí to vštěpovat prostřednictvím jasných smyslů a 3. obrátí-li se k tomu svou myslí pozorně.

 

II. Učinit něco silně osvíceným

   To se provádí rovněž trojím způsobem. 1. Vezme se větší světelné těleso, které dá buď četná světla nebo silnější (podle zás. 5, 6, 11). 2. Těleso, které má být osvětleno, se postaví do světelného okruhu, a to co nejblíže k světelnému zdroji (podle zás. 9, 10, 11). 3. Obrátí se ke světlu tak, aby na ně dopadaly paprsky přímé a kolmé (zás. 29 a 34). Všechno, co takto přisuneš ke světlu, bude silně osvětleno. Podobně chceš-li silně osvítit lidskou mysl, přisuň k ní buď velmi zářící světlo, slovo boží, nebo více světel, tolik, kolik lze, totiž samu přirozenost věcí a všechny Vnitřní pojmy ducha. Potom udržuj mysl v jejich středu, aby na ni odevšad dopadaly paprsky a obrať k nim odevšad pozornost: nebude možné, aby nevzešlo velké světlo.

 

III. Způsobit, aby bylo něco vidět

   1. Buď to předkládáno očím, ne týlu (podle zás. 43, 45). 2. Oči nechť jsou otevřeny (zás. 41, 42). 3. Nechť je vpuštěno světlo, které by věc ozářilo (výměr 2. s jeho dodatkem). Podobně nechť se děje s rozumem.

 

IV. Aby věc jakkoli velikou bylo vidět celou

   Poskytni ji zraku celou a uvidí ji celou (podle zás. 22). Tak také ukážeš-li rozumu všechno, co mu ukazuješ, celé (od jednoho konce až po druhý, odkud to začíná až tam, kde to končí, od zdola až po vrchol, od pravé strany až po levou), nemůže to nepochopit celé.

 

V. Aby věc byla viděna taková, jaká je

   Dokážeš to, předložíš-li zraku věc v přirozené poloze všech částí, nikoli v převrácené (zás. 23, 24, 25), a skrze prostředí čisté, prosté par a jimi neznečištěné (podle zás. 17, 18, 19). Rovněž, postavíš-li před oči mysli kteroukoli věc tak, jak je, a bezprostředně ji samu, nikoli prostřednictvím cizích svědectví a předsudků, uvidí ji, jaká je.

 

VI. Aby věc byla viděna jasně,

   je třeba ji postavit 1. před jasné oko, 2. v jasném světle a průzračném prostředí bez lomu, 3. v náležité vzdálenosti. Podobně, aby se jasněji rozumělo věcem, předkládej je (1) bystrému duchu (2) jasně, náležitým světlem metody (3), když byla vzbuzena pozornost a dáno dostatečně času. Pak ji nemůže nepochopit.

 

VII. Aby věc byla viděna zřetelně,

   je třeba ji ukázat nejen celou zběžně, ale po jednotlivých částech, částkách a částečkách. K tomu je třeba náležitého času, protože mají-li se prohlédnout všechny části, je třeba přecházet od jedné ke druhé. Poněvadž pak se pohyb děje postupně, nikoli v okamžiku, je třeba času. A také je třeba u každé jednotlivé části prodlít, má-li se všechno zřetelně pochopit jinak nemůže rozum do věci vniknout.

 

VIII. Aby se věc vzdálená mohla prohlížet

   jako blízká, buď ji přisuň k očím, nebo, je-li to nemožné, dojdi k ní sám, nebo nelze-li ani to nebo nechce-li se ti, použij k tomu dalekohledu a s jeho pomocí posoudíš věc poněkud lépe. Podobně vyskytne-li se věc vzdálená od rozumu, buď je třeba se snažit, aby bylo možno ji mít na dosah a zkoušet ji smysly, nebo je třeba vzít dalekohled panharmonie, kterým by věci, jež samy o sobě poznat nelze, přece jen se poznaly, nakolik je to možné, z věcí stejnorodých a obdobných.

 

IX. Co nemá být vidět, aby nebylo vidět

   To budiž buď neustále vylučováno, aby to nikdy nepřišlo na oči, nebo aby to nepřicházelo ze světla, nebo konečně aby to nepřicházelo odhalené, ale nějakým způsobem přioděné, nelze-li to odstranit. Podobně co nechceme, aby se vědělo a poznalo, ať se nikdy nepouští k smyslům, nebo aspoň ať se dbá, aby pozornost dívajících se byla obrácena jinam, nebo konečně ať se dbá, aby škodlivé se nikdo nedozvídal bez náležitého protiléku.

 

X. Věc nad míru osvítit a vznítit

   Pevné průzračné těleso (jako je sklo, drahokam, led, rohovina atd.), uzpůsobené jistým uměním do vydutosti, soustředuje paprsky slunečního světla, ať jich dopadá kolikkoli, do kužele (tyto slouží za příklad nejzřejmější, protože jsou nejsilnější) a soustředuje jejich světelnou a tepelnou sílu do bodu jejich společného dopadu tak, že oslňují zrak, nebo mají-li dost času, zapalují samotnou věc, na niž dopadají (je-li zápalná). Podobnou moc mají paprsky věcí rozumových (především nebeských), jestliže se sejdou ve středu srdce, byly-li zachyceny s nejvyšším úsilím pozornosti a představivosti. Neboť jednak naplňují neuvěřitelným světlem duše, jednak je zachvacují jakýmsi žárem. Dosáhnout téhož, jako v předchozím případě, mohlo by se i jistým uměním, kdybychom měli tak vyspělé umění přesvědčovat a měnit duše a kdyby se lidé dali utvářet stejně jako sklo a podobné hmoty.

 

XI. Tmu vyhánět odevšad

   Není to žádné umění: přines jen světlo a tma hned prchne (podle zás. 1, 6 a 9., kap. VIII). Tak tma mysli sama mizí všude, kde se předkládají věci, jež mají být poznány, protože jako oko, tak i všechny ostatní smysly touží po světle a prostřednictvím smyslů touží duch sám od sebe po tom, co ho sytí.

 

XII. Přivádět světlo na místa sama sebou paprskům nepřístupná

   To se může stát zrcadly odrážejícími paprsky (podle zás. 20 atd.). Neboť kam nemůže dosáhnout přímý paprsek (jako do záhybů země, do podzemních sklepů, jeskyní atd.), tam bude moci proniknout paprsek odražený, byť by tam i byly mnohé křivolaké zákruty. Lze totiž rozmnožovat rozestavená zrcadla, ačkoli se to nemůže stát bez ztráty a zeslabení světla, neboť sotva je nějaké zrcadlo tak vyhlazené a tak čistě odrážející paprsky, aby se paprsek zčásti nerozštěpil, ba aby něco z něho nepřišlo při samotném odrazu nazmar atd. Tak je-li někdo pohřben v tak hluboké sluji své nevědomosti nebo svého omylu, že nepřijímá zvenčí žádnou záři pravdy, která se kolem něho šíří, je třeba jej k ní dovést dobře spjatými důvody, aby přece jen počal vnímat nějaký paprsek pravdy atd.

 

XIII. Navykat oči zvyklé tmě, aby snášely světlo

   Je známo z vyprávění, že když lidé, dlouho držení v podzemních vězeních a odvyklí světlu, byli náhle vyvedeni na světlo, oslepli. Cosi podobného se stává lidem zvyklým na tmu bludů, takže když se jim nenadále naskytne světlo pravdy, zhrozí se a mají světlo v nenávisti, proto buď počnou před ním prchat nebo také s ním počnou vztekle zápasit. Jaká je tedy zde rada? Tu lze vyvodit ze zás. 31. Aby totiž světlo, zvláště nebeské, nebylo poskytnuto znenadání a plnou svou září (abychom neoslepli a více se nezatvrdili), nýbrž postupně. Pozvolna je třeba vyvádět lidi ze tmy do stínu, ze stínu do svitu, ze svitu do světla a konečně do samotné záře světla. Jinak tomu nemůže být. Mají-li se tedy světští lidé utvářet k věcem nebeským, tělesní k duchovním, nevěřící k víře, je nezbytně třeba uskutečňovat to postupně: počínat známým a ponenáhlu uvádět k neznámému. Příklad takové prozíravosti máme také u Krista a apoštolů. Avšak počněme tato zkoumání cest světla přizpůsobovat našemu universálnímu záměru.

 

XIV. Zažehnout světu největší rozumové světlo, nad něž by větší nebylo

   Vezmeme-li zároveň všechna světelná tělesa, která lze mít, vznikne největší světlo, které možno mít. Avšak již dříve jsme viděli (zás. 1), že taková světelná tělesa odkud může vzejít světlo, jsou jen tři věci dané Bohem: příroda, písmo a společné pojmy vrozené všem. Vezmeme-li tedy všechny tyto tři zdroje najednou a svedeme-li je v jedno světlo (aby všechna slunce a hvězdy, které se tam vyskytují, zářily zároveň na nebi našeho rozumu), budeme mít největší plamen světla, jaký lze mít. Nad něj nebudeme mít co hledat, leda samo věčné světlo, jež není však příměřené naší vezdejší smrtelnosti.

 

XV. Dát největšímu světlu největší objekt, nad nějž by větší nebyl

   Objektem rozumového světla je lidská mysl, která má být naplněna rozumem věcí. Největším objektem největšího rozumového světla bude tedy rozum všech lidí, který je třeba osvítit oním universálním světlem.

 

XVI. Způsobit, aby se k tomuto světlu obracely oči všech lidí

   Není zde třeba žádného tajného umění. Stačí jen aby rozžaté universální světlo nebylo postaveno pod kbelec, ale na svícen, aby v domě světa volně rozšiřovalo paprsky a svou silou obracelo k sobě oči všech lidí. Ukazuje se totiž na dětech sotva narozených, že světlo má takovou přirozenou podstatu; světlo si je podmaňuje totiž dříve než dráždidla ostatních smyslů, otáčí k sobě jejich oči i bez jejich vědomí. Krása samotných věcí, které vzešlé světlo umožní vidět, bude mít takovou sílu, aby probouzela lidi z navyklé malátnosti.

 

XVII. Dokázat, aby toto světlo pronikalo také ke vzdáleným národům

   Kdyby svět měI více sluncí (např. dvě pohybující se proti sobě), měly by stále všechny národy den. Avšak den bez noci nepřísluší tomuto věku a vyhrazuje se věčnosti (Zjev. 21 v. 25). Přesto stačí jedno slunce osvětlovat všechny země svým postupným pohybem denním a ročním, a svými náměstky, měsícem a hvězdami atd. Tak universální světlo duší jednou řádně zažehnuté může se postupně sdělovat všem národům pomocí odražených paprsků, tj. překlady potřebných knih do národních jazyků.

 

XVIII. Učinit, aby všechno, co lidé dělají, bylo na světle

   Je-li slunce nad zemí, bude každý, kamkoli kdo se obrátí na širé rovině, vždy na světle. Tak vzejde-li nad lidským srdcem a všemi lidskými myšlenkami a skutky slunce moudrosti, odhalující a objasňující smysl všech věcí, které jsou a které se dějí, nemůže ono srdce nepochopit, ať je kdekoli, co, k čemu, čím a jak se děje. A protože nejvyšším světlem duší je Bůh, může se jeho záře šířit na všechno tak, aby duše, ať se obrátí kamkoli, měla záři tohoto světla na očích, pokud by se snad sama od něho neodvrátila (podle zás. 5) a vzbouřila se proti světlu (Job. 24, 14). Tato zvrácenost je hříchem, který je třeba odpykávat věčnou tmou (zás. 5, kap. VIII).

 

XIX. Učinit, aby nic nezezastiňovalo rozum, který je již uveden na slunce

   Protože stín pochází od nějakého neprůhledného tělesa, vloženého mezi světlo a nás (podle zás. 4, kap. VIII) a protože je rozum podobně zastiňován mlhou domněnek a nejistých zpráv, odvrhneš-li tyto mlhy od sebe, aby rozumu svítily bezprostředně vždy věci, uvidíš vždy bez stínu to, co je.

 

XX. Bránit, aby se tma nevracela

   Je třeba se vystříhat toho, abychom se někdy nespokojovali světlem odraženým a nezanedbávali světlo prvotní neboli přímo dopadající. Chováme-li se k němu totiž příliš nedbale, můžeme ho pozbýt (podle zás. 30).