Záchrana nebo chladná logistika

Nicholas Winton, který se v předválečné Británii živil jako burzovní makléř, do Prahy přijel v prosinci 1938 krátce před Vánocemi; předtím mu jeden z jeho přátel popsal, v jak tíživé situaci jsou uprchlíci v Československu. Původně se sice chystal na dovolenou do Švýcarska, ale změnil plány a pomohl rozjet záchrannou akci, která nakonec před zločiny nacismu zachránila bezmála sedm stovek životů. V rozhovoru zmiňuje, že pěstounské rodiny po skončení akce v Británii už nenavštěvoval: „Jak bych mohl? Byly jich stovky. Ale o některých jsem aspoň slyšel a ti, pokud ne všichni, si vedli velmi dobře.“

Winton se ve veřejných vystoupeních obvykle snažil své činy poněkud zlehčovat a i v této – pravděpodobně zcela poslední zaznamenané nahrávce – tvrdil: „Neudělal jsem nic zázračného. Kdokoli to mohl udělat.“

Řekl, že dlouho tradovaný mýtus, že po válce o akci na záchranu československých dětí nikomu včetně své ženy, neřekl, není pravdivý. „Není to pravda, nebylo to tajemství,“ poznamenal. Měli doma „celý kufr dokumentů“ a jeho žena o akci věděla. „Jak myslíte, že bych to udělal? Že bych se na ni jednoho dne při snídani otočil a řekl: ‚Už nám nezbývá nic, o čem mluvit, tak ti konečně řeknu, jak jsem přivezl české děti do Anglie‘?“ vtipkoval.

Zdůrazňoval, že jeho práce byla primárně organizační, a glorifikaci se i při tomto setkání s vnučkou jednoho ze zachráněných dětí bránil. Na dotaz Shawny uvedl, že při přípravě transportů do Anglie se s rodiči dětí osobně nesetkával a celá operace v Praze podle něj byla spíše chladně logistická a administrativní. Jejím základem prý bylo, že fotografie dětí, které chtěly opustit Československo, posílali spolupracovníkům v Anglii s cílem najít pro ně pěstouny. Kolik rodin museli odmítnout? Winton vysvětlil, že „žádné ‚negativní seznamy‘ nevedli“.