Zánik Velké Moravy

Velká Morava se rozpadla vinou vnitřních rozporů a také nájezdů maďarských kočovníků. O maďarském tažení na území panonských Slovanů říkají Fuldské letopisy: „Avaři, kteří si říkají Maďaři, se dostali přes Dunaj a napáchali jen samá zvěrstva. Vraždili muže, staré ženy a chytali mladé dívky, které odvlekli jako dobytek, a proměnili celou Panonii v poušť.“[40] Ještě v letech 903–904 dokládá tzv. Raffelstettenský celní tarif, že Velkomoravská říše byla v té době pokládána za spolehlivého obchodního partnera. Situace se však změnila v roce 904, kdy byl v Bavorsku zavražděn maďarský kagan Kurszán spolu s celou svou družinou. Maďaři posléze (905) uzavřeli spojenectví s Berengarem I. Furlanským, což prohloubilo rozkol velkomoravských elit, rozdělených na pro-furlanské a pro-bavorské.

V letech 907–910 Maďaři svedli proti Bavorům tři vítězné bitvy – u Bratislavy (907), Eisenachu (908) a Augsburgu (910). Obě armády při tom zemi zle pustošily; ničemu nepomohla maďarská taktika spálené země. Dušan Třeštík předpokládal, že první odvetný maďarský úder nesměřoval proti Bavorsku, ale proti Velké Moravě. Boje se měly odehrát někde na Slovensku (snad v okolí Nitry) někdy v letech 905–906. Podle archeologických nálezů byla tehdy pravděpodobně vypálena a vyrabována hradiště v Mikulčicích, Pohansku, Strachotíně, Starých zámků u Líšně, Hradiště svatého Hypolita u Znojma a částečně i Sadech u Uherského Hradiště. Tehdy pravděpodobně zahynul i kníže Mojmír II. Když totiž o rok později (4. července 907) došlo u Bratislavy k rozhodující bitvě mezi Bavory a Maďary, nejsou mezi jejími účastníky Moravané uváděni, a to navzdory tomu, že se bojovalo na území (bývalé) Velké Moravy. Samotný zánik Velké Moravy však pravděpodobně neznamenal zánik samotné Mojmírovské dynastie. Ve dvacátých a třicátých letech 10. století se ve franských pramenech totiž vyskytují hrabě Mojmír a urozený muž Svatopluk. S ohledem na jejich význam a zároveň na ojedinělost jejich jmen ve franském prostředí se tak mohlo jednat o potomky (příbuzné) Mojmírovců.

Svůj vliv na rychlém rozkladu Velké Moravy měly pravděpodobně i nepříznivé klimatické poměry na počátku 10. století.

Jestliže politicky Velká Morava k roku 907 zanikla, existují především archeologické důkazy, že některé sídelní, hospodářské a společenské struktury nebyly zcela rozbity a přežívaly dál během 10. století. Archeologické výzkumy na některých místech na Moravě i Slovensku nenacházejí žádné znaky násilného konce těchto sídel, naopak dobytí či vyplenění dokazují výsledky výzkumů na lokalitách v Mikulčicích, Znojmě nebo Ducovém na Pováží.

Pro Řím (papeže a císaře) byl oficiálním nástupnickým státem Velké Moravy Maďarské velkoknížectví a Uherské království.

Dle některých názorů některých historiků byla na jižní Moravě stále centrální vláda. Po rozpadu říše se totiž patrně v omezené míře uchovaly zbytky samostatné státní organizace, v 1. polovině 10. století možná do určité míry závislé na Maďarech. Naznačuje to zpráva z doby kolem roku 942, kdy staří Maďaři, kteří byli zajati v maurském Španělsku, vypovídali o své zemi na severu sousedící s Moravou[48][49] nebo zpráva o Moravanech Al-Mas'údího Rýžoviště zlata a doly drahokamů z r. 947 nebo Knihy ponaučení a přezkoumání téhož autora.[50] Dokonce ve spisu O ceremoniích byzantského dvora je zmíněn vládce Moravy spolu s jinými zeměmi. O podřízenosti Moravy Maďarům či tributu však žádné zprávy nejsou.[48] Zda rod Mojmírovců v období zániku Velké Moravy vymřel nebo pokračoval dál, není v písemných pramenech zaznamenáno. Podle maďarské středověké legendy Maďaři koupili Velkomoravskou říši od Svatopluka I. za bílého hřebce, to je však samozřejmě pouhá legenda, jež měla legitimizovat „zaujetí země“ Maďary.

Podle moderních teorií byl první historický český kníže Bořivoj I. († 889) dosazen na stolec knížetem Svatoplukem a pokřtěn s manželkou Ludmilou moravským a panonským arcibiskupem Metodějem († 885 Morava). Je zajímavé, že právě za jeho vlády byla uznána svrchovanost Moravy v Čechách, což připomíná pozdější údělná panství na Moravě těch Přemyslovců, kteří nedosáhli na pražský knížecí či královský stolec.

Bylo by tedy možno říci, že Mojmírovci (a Velká Morava) měli své pokračování v Přemyslovcích a českém státě, a stejně tak, že Přemyslovci a jejich stát mají počátky již na počátku 9. století. Je to ovšem pouze domněnka.

Po zániku Velké Moravy je též zmiňován moravský biskup Vracen na sněmu v Mohuči, což pravděpodobně znamená, že církevní organizace na Moravě přetrvala.

Na Slovensku i po zániku Velké Moravy přetrvával význam bývalých velkomoravských žup, jako Nitra, Bratislava atd. Jejich političtí představitelé se podíleli na formování uherského státu a slovenské území zůstalo prakticky autonomní, avšak pod suverenitou Maďarů, až do 12. století, kdy se tehdejší Nitranské knížectví zahrnující území nynější SR začlenilo do Uherska.