Zaříkávání, zaklínadlo či inkantace
Zaříkávání, zaklínadlo či inkantace je slovesná formule pronášená s úmyslem magicky dosáhnout určitého výsledku. Mezi takové cíle patří odvrácení zlovolných sil, léčení a zajištění bohatství či lásky. Zaříkávání jsou často držena v tajnosti a ti, kdo je znají, v českém prostředí například božci a bohyně, jsou objekty úcty či strachu. Je založeno na víře v magickou moc slov, bývá rytmizované či veršované a často obsahuje slova bez významu. Strukturou se podobá litanii, křesťanské modlitbě sestávající se ze série proseb. Často má podobu prosby, rozkazu či hrozby, jejichž příjemcem je Bůh, bohové, andělé, démoni či jiné duchovní bytosti. Zaříkávání zároveň bývá doprovázeno dalšími obřadními úkony jako například zvláštní gesta.
Zaříkávání hraje významnou roli v mnoha lidových kulturách, jako součást lidové zbožnosti, slovesnosti a obřadního folklóru, zvláštní skupinu tvoří různá zaříkávání doprovázející sezónní obyčeje, především vánoční a jarní. Zaříkáváním se podobají kletby, požehnání, modlitby či mantry, v obřadní magii evokace a invokace.
Kromě zaříkávání, která jsou pronášena ústně, existují také zaříkávání psaná. Ze slovanského lidového křesťanství jsou doložena například taková psaná na jablko, hostii nebo amulety v podobě destiček. Objevují se také na novgorodských březových gramotách. Písemný charakter měla také severská runová magie.
Ruská slavistka Jekatěrina Velmezova dělí na základě výzkumu českých zaříkávadel tyto útvary do následujících oddílů:
- milostná
- léčebná – užívaná jak proti nemocem, tak například proti uřknutí
- „každodenní“ – například na uspání dětí, proti myším či blechám, nebo používaná při přípravě jídel
- zemědělská
- přírodní – přivolávající například východ slunce nebo déšť
- proti zlým sousedům a zlodějům
- proti nadpřirozeným bytostem
Slovní složka zaklínadla je často doprovázena určitými úkony, časem, místem a podobně, které mají zajistit jeho účinnost.
V českých zaříkávadlech je nemoc či jiná negativní síla často odkazována do nějakého místa v přírodě, například do moře, hor, lesa, luk či propasti. Tato místa znamenají místo mimo lidský svět a souvisí s opozicí pojmenovaný/vlastní/kladný proti bezejmenný/cizí/záporný. V zaříkladech je ku pomoci nejčastěji volán Ježíš Kristus a také světci. Různí svatí byli považováni za vhodné pomocníky při různých nemocích, například Jan Křtitel při padoucnici nebo svatý Blažej při bolestech v krku. V českých zaříkávadlech se objevuje také postava nazývaná „svatý Ranec“. Naopak bezejmenné postavy, tedy vlastních jmen, jsou v nich původci neštěstí.
Etnolog Jaroslav Otčenášek rozlišuje zaklínadla, která slouží k útoku nebo dosažení sobeckých cílů, a zaříkávadla, která se užívají k odvracení zaklínadel, kleteb, v léčitelství, k požehnání a podobně.
Historik hermetismu Milan Nakonečný chápe zaklínání jako magický úkon sloužící k přivolání, poutání, odesláni či zahánění astrálních bytostí, který má charakter rozkazu. Pro „bytosti vyšších duchovních sfér“ s kterými se pracuje v teurgii se pak používá namísto zaklínání modlitby.