Žehnání
Žehnat znamenalo původně vyslovit mocí naplněné slovo (případně v doprovodu symbolického činu), jehož účinnost spočívala v něm samotném a zprostředkovávalo životodárnou a spásonosnou sílu. Na tomto stupni se požehnání nevázalo na Boha či božstvo. Teprve později se takové požehnání mění v prosbu k Bohu, dárci požehnání, aby požehnával, tedy aby udělil to, co slouží k dočasnému a věčnému blahu člověka. Áronovské požehnání (Nu 6,24-26) je už formulováno tímto způsobem. V Písmu sv. nacházíme případy, kdy Bůh přímo žehná člověku (např. Gn 1,28; 12,2), ale taky případy, kdy je Boží požehnání zprostředkováno kněžími (Nu 6,24-26; 1S 2,20).
Ž. však může i ne-kněz, např. Izák před smrtí (Gn 27,27), Lában (Gn 32,1), Jákob (Gn 47,10), Mojžíš (Ex 39,43). Dokonce i cizincem vyslovené požehnání je účinné (Melchisedek v Gn 14,19).
O Ježíši Kristu je poznamenáno, že žehnal dětem (Mk 10,16) a před nanebevzetím své učedníky (L 24,50).
Předmětem požehnání je nejčastěji člověk (např. Gn 22; 35,9). I Neizraelec může obdržet požehnání (např. Gn 47,10; 2S 6,11; Jb 42,12). Požehnat je však možno i určitý vymezený čas (např. Gn 2,3; Ex 20,11), chléb a vodu (Ex 23,25), úrodu (Dt 16,15) i ryby (Mk 8,7). V Ex 39,43 není zřejmé, zda Mojžíš požehnává svatostánek a jeho vybavení anebo jeho stavitele.
Obsahem požehnání může být potomstvo (Gn 1,22; 17,16), vítězství nad nepřáteli (Gn 27,29), blahobyt a bohatství (Gn 27,28), jedním slovem vše (Gn 24,1 – Hospodin Abrahamovi ve všem požehnal). Právě proto, že požehnání se vztahuje na vše, velmi často není uveden jeho konkrétní obsah. Žehnání velmi plynule přechází do pozdravu. Každý pozdrav šálóm je i přáním požehnání, protože pokoj také patří k obsahu požehnání. Tato souvislost mezi požehnáním a pozdravem je velmi zřetelná v Mt 10,12-13 V 2Kr 4,29 pozdrav Géchazího je současně i požehnáním, které se nemá dostat na nesprávné místo. I Jákobova slova faraónovi (Gn 47,7) se pohybují mezi obyčejným pozdravem a požehnáním.
Jedním z úkolů, ke kterým jsou křesťané povoláni, je žehnání (1Pt 3,9).