Ztracené Izraelské kmeny

Když Asyřané zaútočili v 8. století př. n. l. na severoizraelské království, čítající deset z dvanácti hebrejských kmenů, položili tak základ další nerozluštěné záhadě. Jak bylo jejich běžným zvykem, Asyřané odvedli většinu obyvatelstva této oblasti s sebou. V zápise asyrského krále Sargona II. stojí, že do zajetí bylo vzato 27 290 lidí. Osud těchto ztracených kmenů je od té doby pro vědce hádankou. Druhá kniha Královská píše, že ještě v 6. století př. n. l. žili tito vyhnanci v Mezopotámii a Persii. V l. století př. n. l. se židovský historik Josephus Flavius vyjadřuje o přesídlencích jako o ,,nezměrném množství" lidí žijících na východ od řeky Eufrat. Podle tzv. Druhé knihy Ezdrášovy (kterou protestanti a židé považují za apokryfní) putovaly tyto kmeny přes Eufrat zemí, která se nazývá Arsaret; toto slovo však v hebrejštině prostě znamená Jiná země" a nemůže tedy označovat žádné konkrétní místo.

V židovské tradici se objevují mlhavé zprávy o jedincích z řad ztracených kmenů. K jednomu z těchto deseti kmenů údajně patřil Eldad, muž, který se objevil ve středověké Evropě. Nic dalšího však o něm není známo. V jiném příběhu najdeme zmínku o Sambatjon neboli „Sobotní řece", za níž se prý skrývají „synové Mojžíšovi". Lidé po této mytické řece neúspěšně pátrali od středověku do 19. století v Japonsku, Číně, Indii, Africe a Španělsku. Talmud, základ ortodoxního judaismu, o tomto tématu odmítá spekulovat a prostě vyjadřuje naději, že se ztracené kmeny jednoho dne sejdou v zaslíbené zemi.

O tom, co se stalo se ztracenými kmeny, existuje řada teorií. Nejfantastičtější z nich tvrdí, že se vydaly do Ameriky - samozřejmě dlouho před Kryštofem Kolumbem. Biblisté se v minulosti domnívali, že když se Izraelci rozptýlili v cizině, ztratili svou vyhraněnou identitu a postupně se smísili s obyvatelstvem, mezi kterým žili. Archeologické nálezy dnes nasvědčují tomu, že do vyhnanství byl tehdy odveden jen zlomek obyvatelstva a že se Izraelci, kteří zůstali, stali předchůdci Samaritánů. 

Cca 150 let před pádem Judského  království kmenů Jehuda a Benjamin zničili Asyřané (severní) Izrael. (Tradičně se uvádí rok -722, ale izraelský pád měl několik fází). Obyvatelstvo bylo rozprášeno v asyrské říši a přestalo existovat jako organizovaná skupina - dodnes hovoříme o "deseti ztracených kmenech". Ptáme-li se po příčinách tak rozdílného osudu mezi 10 kmeny a "Židy" (označení Žid se objevuje právě v této době a souvisí s příslušností ke  kmenu Jehuda - Juda, Jude, Jew - judaismus..., mimochodem v Tanachu je tak poprvé označen Mordechaj v purimovém příběhu), nalezneme několik důležitých momentů:

toto jsou ve zkratce rozdíly, které zapříčinily a- ztrátu 10 kmenů a udržely kmeny Jehuda a Benjamin při životě v babylonském exilu. Stručně můžeme říct: jednotící kult a dynastie s minimální asimilací. Je pravděpodobné, že se obyvatelé severního Izraele v asyrském exilu rychle smísili s "nežidovským" obyvatelstvem, protože neměli žádné "obranné mechanismy" - dnešními slovy jim chybělo židovské vzdělání a uvědomění (identita). (Dalším důvodem byla přece jen důslednější likvidace Asyřany, proti jejichž krutosti byli Babyloňané umírněnými dobyvateli.) Právě semknutost kolem Tory a jejího učení ochránila Židy v Babylónii před asimilací. Výjimečnost monoteistického kultu, na níž si Židé tak zakládali, košer strava, sňatky v rámci vlastní komunity, šabat a víra v návrat na Cion - tak  může stručně shrnout starověkou "židovskou identitu". Je třeba se zmínit, že po pádu Jeruzaléma bylo judské území částečně kolonizováno Samaritány (což byli obyvatelé zavlečení do oblasti Asyřany), Babyloňany, Araby a dalšími etnickými skupinami. Mnoho Židů (navzdory varování proroka Jeremiáše) našlo útočiště v Egyptě.