Přízeň i nepřízeň přináší člověku zneklidnění.
Vědomí vlastní „důležitosti“ vede postupně do neštěstí.
Proč vzestup i pohanění přinášejí stejné obavy?
Když člověk stoupá, je zneklidněn.
Když klesá dolů, je také zneklidněn.
Proto přízeň i nepřízeň – přinášejí stejný neklid.
Proč vzestup bolí stejně, jako bolí poraněné tělo?
Protože tělo je zranitelné – a to nám umožňuje poznat bolest.
Kdo svůj vzestup pociťuje tak, jako když bolí poraněné tělo – tomu lze svěřit vládu.
Kdo si váží světa, jako svého těla – tomu lze svěřit moc…
Když se člověku hodně daří, přináší to do života téměř stejné zneklidnění, jako když se mu nedaří vůbec. Přílišný úspěch přináší časem líné myšlení a pocit vlastní důležitosti – a to většinou vede k pýše, která předcházívá pádu. Vládou a mocí by měl být poctěn pouze takový člověk, který si uvědomuje, že jeho vzestup není jen jeho zásluhou. Takový ví, jak „bolí vlastní tělo“ a lze u něho vyslovit předpoklad, že ze svěřené moci nezpychne.