Kdo chodí lehce, zanechává jen málo stop.
Kdo umí mluvit, nevypouští z úst bláboly.
Kdo dobře počítá, nepotřebuje počitadlo.
Kdo pevně zavírá dveře, obvykle nepotřebuje závory, ani klíče.
Kdo chce někoho spoutat, může to udělat i bez provazů a uzlů.
Proto vědoucí vždy dává lidem to, co potřebují, a ne to, co je pro ně líbivé.
Chová se laskavě ke všem tvorům – nikoho neodvrhuje.
Tomu se říká skutečné osvícení.
Proto ten, kdo koná dobro, je těm, co se opožďují – příkladem – a ti, co se opožďují, jsou pramenem poznání těm vědoucím, kteří jsou v čele.
Nemít v úctě ty, kteří jsou nám příkladem – a nemilovat ty, kteří jsou nám pramenem poznání, není moudré, ale velmi pošetilé.
Tomu se říká – ztratit Cestu, neznat Ctnost, odchýlit se od TAO.
Člověk, tedy přesněji lidský duch, je na Zemi za účelem vývoje, který je poměrně pomalý. Vědoucí proto zbytečně nemluví, ale svým příkladem bezpečně vede ty, kteří se ve vývoji opožďují – a takové zase jsou mu pramenem poznání. Vědoucí má lidem dávat to, co potřebují pro svůj duchovní vývoj – a ne to, co se jim právě líbí a vyhovuje jejich pohodlnosti. Na druhé straně, vědoucí nemá opožďujícími se lidmi opovrhovat, protože ti jsou mu nevyčerpatelným pramenem poznání – třeba, jak nedělat stále stejné chyby, což je stav, který k opožďování vede…