Emil Dominik Josef Hácha (12. července 1872 Trhové Sviny – 27. června 1945 Praha) byl český právník a politik. Během let 1925–1938 působil jako předseda Nejvyššího správního soudu. V listopadu 1938 byl zvolen prezidentem pomnichovské Česko-Slovenské republiky. Po rozbití zbytku Československa a vytvoření protektorátu Čechy a Morava nacistickým Německem ke dni 15. března 1939 byl učiněn protektorátním státním prezidentem a zůstal jím až do zániku protektorátu v květnu 1945. Méně známá je jeho činnost právně-teoretická, literární a překladatelská.
Velkou změnu pro Háchu přinesl rok 1938. Toho roku zemřela Marie Háchová, jeho žena, se kterou prožil harmonické manželství, a také se rozvedla jeho dcera. Druhá změna přišla po abdikaci Edvarda Beneše v důsledku mnichovské dohody a po přijetí ústavního zákona o autonomii Slovenska a Podkarpatské Rusi. Na nátlak svého okolí 30. listopadu 1938 přijal funkci prezidenta Česko-Slovenské republiky. Důvody pro jeho volbu tkví v jeho dosavadní neutralitě a ve zkušenosti s vedením větší instituce (NSS).
Představitelé ľudové strany, která se zmocnila vlády na Slovensku, tajně vyjednávali s nacisty o vyhlášení slovenské nezávislosti, proto v noci na 10. března Emil Hácha vyhlásil stanné právo a sesadil slovenskou autonomní vládu v čele s Jozefem Tisem a moc na Slovensku převzala s Háchovým souhlasem československá armáda.
14. března 1939 byl pozván do Berlína na jednání se špičkami Německé říše, na kterém byl násilím a výhrůžkami přinucen k souhlasu[6] se vznikem protektorátu Čechy a Morava. Hácha se mylně domníval, že nacisté budou respektovat uzavřené dohody a mezinárodní právní normy. V prvních letech svého působení ve funkci státního prezidenta byl velmi aktivním politikem, který se zasazoval za práva českého národa. Protestoval u říšského protektora Konstantina von Neuratha proti germanizaci, v říjnu 1939 odmítl slib věrnosti Hitlerovi a v listopadu 1939 požadoval propuštění zatčených vysokoškolských studentů, v mnoha případech úspěšně. Byl iniciátorem vzniku Národního souručenství, které mělo být zastřešující organizací českého obyvatelstva protektorátu.
Hácha v doprovodu členů protektorátní vlády rozmlouvá s Hitlerem 9. června 1942 v Berlíně u příležitosti pohřbu Reinharda Heydricha. Hitler během rozhovoru Háchovi vyhrožoval, že v případě dalších incidentů v protektorátu je připraven vysídlit český národ ještě v průběhu války.
Po příchodu Reinharda Heydricha do Prahy v září 1941 a zatčení protektorátního premiéra Aloise Eliáše se Hácha dostal pod zvýšený tlak okupantů. Osudovým zlomem v jeho životě se stal atentát na Reinharda Heydricha, který v květnu 1942 provedli českoslovenští výsadkáři. Terorizování českého národa a osobní nátlak nacistů v čele s Karlem Hermannem Frankem a ministrem školství a lidové osvěty Emanuelem Moravcem podlomily zdravotní a duševní stav státního prezidenta.
Od této chvíle nacisté zlomeného Háchu využívali jako symbol propagovaného „protektorátního vlastenectví v rámci Německé říše“. Nejvyšší úrovně dosáhlo toto zneužití po atentátu na Heydricha a jeho smrti, přičemž tyto události vyšly do stejného období jako státní oslavy Háchových 70. narozenin. V rozhlasovém projevu ze dne 30. května 1942 ostře odsoudil jak atentát, tak i činnost Benešovy exilové vlády. V době, kdy nacisté vypálili Lidice a Ležáky a občané na masových shromážděních vyjadřovali svou podporu Německé říši, přijal Hácha osobní dar Adolfa Hitlera – luxusní automobil Mercedes – a vyšla obsáhlá publikace Jihočech Emil Hácha (její obrazovou část vytvořil významný reportér Karel Hájek, grafickou úpravu vytvořil Jiří Trnka).
Háchovo zdraví se vlivem pokračující arteriosklerózy rychle zhoršovalo, proto přestal být pro nacisty zajímavý. Hácha ztratil nejen důvěru domácího odboje a londýnské exilové vlády, ale i okupantů a jejich přisluhovačů.
13. května 1945 byl Emil Hácha na příkaz Václava Noska zatčen na lánském zámku a dopraven do vězeňské nemocnice na Pankráci, kde 27. června 1945 zemřel. Někdy se jako datum úmrtí mylně označuje 1. červen.