dai andžin
též dai anšin, jap., dosl.: "velký klid duše"; zenový termín pro úplné osvícení.
Daicú Čišó
jap., buddha, který se objevuje v jedné metaforické pasáži Lotosové sútry. V zenu se k této pasáži vztahuje slavný 9. kóan Wu-men-kuanu.
daidžó
jap. pro mahájána
daidžó kai
jap. (čín. ta-čcheng-ťie), dosl.: "přikázání Velkého vozidla", přikázání pro mnichy a laické stoupence mahájánového buddhismu (viz též džúdžúkai).
daidžó zen
jap., čtvrtý z "pěti druhů zenu"
dai funši
jap., dosl.: "velké nezlomné odhodlání", pevné odhodlání, jež je považováno za jeden ze tří hlavních předpokladů pro praktikování zazenu. Je to nezlomné odhodlání, jež veškerou energií a silou naší vůle odstraňuje "velkou pochybnost". Další dva předpoklady jsou dai šinkon a dai gidan.
dai gedacu
jap., dosl.: "velké osvobození";
- termín pro úplné osvícení, též uskutečnění buddhovství;
- synonymum pro nirvánu;
prostřednictvím "velkého osvobození" je realizována jednota nirvány a sansáry.
dai gigan
jap., dosl.: "velká pochybnost"; niterné pochybovačné otázky, jež jsou jedním ze tří základních předpokladů pro praktikování zazenu. "Pochyby" v zenu neznamenají skepticismus, nýbrž stav ohromení, hledání a intenzivního rozjímání o sobě. Další předpoklady jsou dai šinkon a dai funši.
daigo tettei
jap., dosl.: "velké satori dosahující až na dno"; hluboké osvícení, jež se podle stupně liší od méně hluboké zkušenosti "vhledu do vlastního bytí" (kenšó, satori), i když jsou všechny podle podstaty stejné.
K podstatnému obsahu daigo tettei patří: zážitek prázdnoty (jap. kú, sa. šúnjatá), zvaný též "prázdný prostor"; odstranění jakéhokoli antagonismu; poznatek. že forma (jap. sugata) vesmíru a vlastní forma jsou identické, že forma není nic jiného než prázdnota; pokračující odstraňování malého "já".
daikómjó zó
jap., dosl.: "pokladnice velkého zářícího světla";
zenový výraz k označení vlastní pravé či buddhovské přirozenosti (buššó), jež si člověk uvědomuje v prožitku osvícení (viz též kenšó, satori);
cela, v níž žil na hoře Tchien-tchung čínský čchanový mistr Tchien-tchung Žu-ťing (Tendó Njódžó).
daiošó
jap., dosl.: "velký kněz", čestný titul zenového mistra.
V rámci každodenních modliteb v zenovém klášteře se zpřítomňuje tradiční linie, která vede od Buddhy Gautamy až po současného zenového mistra kláštera, přičemž jsou odříkávána jména patriarchů (sošigata) a jejich pokračovatelů v dharmě (hassu) podle pořadí "předávání od srdce-ducha k srdci-duchu". Přitom je ke jménům zenových mistrů připojován titul daiošó.
daiši
jap.
- (čín. ta-š´), dosl.: "velký učitel"; buddhistický čestný titul, který byl obvykle udělován posmrtně (v Číně i Japonsku);
- dosl.: "velká smrt"; zenový výraz pro smrt já (ega), která vede k velkému znovuzrození (hluboké osvícení, daigo tettei). Cesta, jež vede k velké smrti a k velkému znovuzrození, je cesta zazenu;
- (čín. ta-c´), termín jež znamená "velká sestra" a objevuje se u ženských zenových jmen.
dai šinkon
jap., dosl.: "velký kořen víry"; silná víra, jež je pokládána za jeden ze tří předpokladů pro praktikování zazenu. Dalšími předpoklady jsou dai gidan a dai funši.
Daitokudži
jap., "Klášter velké ctnosti", jeden z největších klášterů v Kjótu. Byl postaven 1319 Akamacu Norimurou jako středisko pro početné žáky, kteří se shromáždili kolem velkého jap. zenového mistra Šúhó Mjóčóa (zvaného též Daitó Kokuši). Daitokudži patřil přechodně ke kjótským "Pěti horám" (Gosan), nakonec byl však prohlášen za klášter, v němž byly prováděny modlitby za zdraví císaře, čímž získal zvláštní postavení mimo Gosan. Daitokudži byl v jap. středověku významným centrem kultury; vyučovali zde velcí mistři čaje (čadó), jako Sen no Rikjú či Kobori Enšú. V průběhu staletí se vyvinul v klášterní komplex s četnými pobočnými kláštery, z nichž každý má vlastního opata.
Dangjó
jap. pro Tchang-ťing Liou-cu-ta-š´ fa-pao-tchan-ťing
darani
jap. pro dháraní
Daruma
jap. zkratka za Bódhidharma.
Pod tímto jménem vystupuje též jako jedno z nejpopulárnějších božstev jap. lidového buddhismu. Přináší štěstí a plní přání. O náboženských slavnostech se prodávají jeho figurky bez očí: jedno oko se nakreslí, když se vznáší přání, druhé oko se dokresluje, když se přání splní.
Daruma ki
jap., dosl.: "den Darumovy smrti"; den úmrtí 1. patriarchy zenu v Číně, Bódhidharmy (jap. Daruma), jenž je v zenových klášterech slaven pátý den desátého měsíce.
Daruma sódžó
jap., dosl.: "Darumovo následnictví"; zenový termín pro pravé předání buddhadharmy indickým mistrem Bódhidharmou (jap. Daruma) a jeho dharmovými následovníky (hassu), patriarchy zenové linie (sošigata).
Daruma šú
jap., dosl.: "Darumova škola"; buddhistická škola, kterou přinesl indický mistr Bódhidharma (jap. Daruma) z Indie do Číny. Jiné jméno pro zen.
den´e
též denne, den i, jap. (čín. čchuan-i), dosl.: "předání šatu"; zenový výraz pro pravé přenesení buddhadharmy v nástupnické linii zenu. Ve starých dobách bylo jako potvrzení o přenesení buddhadharmy ze zenového patriarchy (sošigata) na následovníka v dharmě (hassu) považováno předání žebrací misky a mnišského roucha (viz též inka šómei).
den i
jap., viz den´e
Denkóroku
plně: "Keizan ošó denkóroku", dosl.: "Záznam mnicha Keizana o přenesení světla"; sbírka příběhů o předávání v nástupnické linii 52 patriarchů školy Sótó od Mahákášjapy po Eihei Dógena Zendžiho, jak byly ústně předány jap. mistrem Keizanem Džókinem a zaznamenány jeho žáky.
Denkóroku líčí pravé a přímé předávání dharmy od Buddhy Šákjamuniho prostřednictvím těchto patriarchů; vedle Šóbó genzó patří k nejdůležitějším spisům tradice školy Sótó.
denne
jap., viz den´e
Denšin Hójó
jap. za Čchuan-sin-fa-jao, díla čínského čchanového mistra Chuang-po Si-jüna (Óbaku Kiun).
Dentóroku
jap. za Ťing-te čchuan-teng-lu
deset obrázků buvola
viz džúgjú no zu
dháraní
sa., dosl.: "nositelka" (čín. čen-jen, jap. šingon, dosl.: "pravá slova"); krátké sútry, obsahující formule magického vědění, jež se skládají ze slabik se symbolickým významem (mantra). Mohou představovat jak tresť nauky, tak určitý stav vědomí, který se opakováním dháraní pokaždé znovu obnovuje. Jsou všeobecně kratší než mantry.
Dháraní hrají významnou roli v čín., tib. a jap. tantrismu.
dharma
sa. (pa. dhamma, čín. fa, jap. hó, též dacuma); ústřední pojem buddhismu, používaný v různých významech:
kosmický zákon, "velký řád", jemuž je podroben náš svět;
učení Buddhy, jenž tento "zákon" poznal a formuloval, tj. nauka vyjadřující univerzální pravdu. Dharma v tomto smyslu existovala již před zrozením historického Buddhy Gautamy, který není ničím jiným, nežli jejím projevem. U této dharmy hledá buddhista útočiště (trišarana);
projevy skutečnosti, obecné stavy věcí, předměty, jevy;
obsahy ducha, myšlenkové předměty, ideje, odrazy, vytvářené věcmi v nitru člověka.
dharmakája
sa. (čín. fa-šen), viz trikája
dhjána
sa. (pa. džhána, čín. čchan-na nebo čchan, jap. zenna či zen); meditace, ponoření; obecně každý stav pohřížení ducha, vyvolaný soustředěním (samádhi), jehož lze dosáhnout tím, že soustředěná pozornost ustavičně prodlévá u tělesného či myšlenkového předmětu rozjímání a duch přitom prochází různými stupni, v nichž pozvolna slábnou proudy žádostí.
V čínském buddhismu se pojmu dhjána používá v podstatně širším smyslu: zahrnuje všechna meditační cvičení jako je ánápánasati, cvičení kasina, kájagatásati (rozjímání o těle) a podobné techniky, jež mají za cíl soustředění či vyhrocení ducha. Z dhjánového buddhismu, který mezi jiným přinesl do Číny ind. mistr Bódhidharma, se tam vyvinul čchan (zen).
Diamantová sútra
(sa. Vadžraččhédikápradžňápáramirá sútra, čín. Ťin- kang-ťing), dosl.: "Sútra nejvyšší moudrosti ostré jako diamant"; samostatná část Pradžňápáramitá sútry, jež získala velký význam především ve východní Asii. Ukazuje, že všechny fenomenální jevy představují nikoli poslední skutečnost, nýbrž iluze, projekce vlastního ducha. Každý, kdo provozuje meditaci, by měl takovýmto způsobem pohlížet na všechny jevy a činnosti ducha a považovat je za "prázdné, prosté vlastního já a pokojné". Dílo se nazývá Diamantová sútra, protože je "ostré jako diamant, který odřezává všechny libovolné pojmy a člověka přepraví k druhému břehu osvícení".
dó
jap., dosl.: "cesta"; dó je japonská výslovnost čín. znaku tao. V japonském buddhismu znamená dó následování Buddhy na cestě k osvícení (též bucudó) a je používáno jako synonymum pro ) buddhadharmu. V tomto významu se také dó používá v zenu.
Odvozeně jsou jako dó označovány v Japonsku rozvinuté a zenovým duchem proniknuté duchovně-praktické způsoby výcviku; patří k nim například cesta meče (kendó), cesta luku (kjúdó), cesta čaje (čadó), cesta písma (šódó).
dóan
jap.; japonské slovo dógjó, které v obecné řeči znamená tolik jako "spolucestující", se v zenu vyslovuje dóan a označuje zde spolucestujícího na cestě k osvícení. Zenoví žáci, kteří se podrobují výcviku pod vedením jednoho zenového mistra (róši) a věnují se cvičení zazenu, se vzájemně nazývají dóan.
dóčó
jap., dosl.: "hlava (čó) mnišské síně (dó, sódó)"; představený zenového kláštera (čín. tchang-tchou che-šang).
dódžó
jap., dosl.: "síň cesty"; síň nebo místnost, v níž je praktikována jedna z jap. "cest" (dó) duchovně-praktického cvičení, jako cesta meče (kendó), cesta luku (kjúdó) atd. Dódžó se též používá jako synonymum pro zendó.
dokusan
jap., dosl.: "sám (doku) dojít k vyššímu (sinojap. san, jap. mairu)"; setkání zenového žáka s mistrem v ústraní mistrovy cely. Dokusan patří k nejdůležitějším prvkům zenového výcviku, dává žákovi možnost o samotě přednést mistrovi všechny své problémy, které se mohou vyskytnout při cvičení zazenu. Při setkání s mistrem může též ukázat své pokroky při cvičení a hloubku svého zenového zážitku.
Četné kóany, jejichž obsahem je rozhovor (mondó) mezi mistrem a žákem, odkazují na dokusany ze starých dob. Obyčej těchto soukromých rozhovorů pochází podle zenové tradice od "tajného poučení" Buddhy Šákjamuniho a je dodnes dodržován. Původně byl praktikován ve všech zenových směrech. V současnosti však ve škole Sótó již zcela vymizel a je používán jen ve škole Rinzai.
V základě spočívá dokusan na několika přísně dodržovaných pravidlech:
dokusan vyžaduje úplnou otevřenost a poctivost žáka vůči mistrovi, jaká je vůči jiným lidem jen ztěží možná;
při dokusanu přináší žák mistrovi řešení kóanu; jestliže jiní žáci pracují na stejném kóanu, mohlo by se jim to stát následně překážkou při hledání vlastní odpovědi;
je zcela běžné, že mistrova podrobná poučení jsou přiměřená situaci každého žáka. Mistr na vnějškově stejný stav různých žáků reaguje zcela odlišně, což může u žáka, který nemá mistrův rozhled, způsobit zmatek.
V pravé zenové tradici může dokusan dávat jedině skutečný mistr, který obdržel inka šómei a byl tak potvrzen jako hassu.
dósu
jap., dosl.: "správce (su) mnišské haly (dó, sódó)"; jiný výraz pro inó v zenovém klášteře. Dósu se též používá jako označení pro obytné místnosti inóa.
dóšin
jap., dosl.: "cesta-mysl";
přání a rozhodnutí realizovat osvícení; viz též kokorozaši;
novic v zenovém klášteře (tera); viz též unsui.
džakudžó
jap., dosl.: "klid / mír"; dokonalý vnitřní klid a vnitřní mír, osvobození od nevědomosti a z toho vyplývající (světské) starosti, strasti a vášně. Pojem, jenž odkazuje na stav džakumecu.
džakugo
též čakugo, jap., dosl.: "slova příchodu"; krátký mocný výrok, který vyjadřuje pravé pochopení obsahu kóanu nebo části kóanu.
Ve sbírkách kóanů jako Pi-jen-lu se hojně nacházejí džakugo, které jako poznámky kompilátora, který byl často známým zenovým mistrem, byly později vkládány do záznamu kóanu.
V japonské škole Rinzai bylo od Hakuina Zendžiho běžné, že zenoví žáci museli připojovat ke svému řešení kóanu jeden nebo více džakugo, často v poetické formě jako dodatečný výraz jejich proniknutí do kóanu. Tyto krátké poetické výpovědi nemusely bezpodmínečně pocházet od samotného zenového žáka, mohl sáhnout po slavných výrocích či verších z literatury, i světské.
Hlavním pramenem pro takové citáty byla Zenrinkušú, antologie citátů z čín. pramenů, kterou Hakuin Zendži v mládí často konzultoval. Džakugo se nesmí zaměňovat s pochvalným výrokem (džu).
džakumecu
jap., dosl.: "klid / zhašené bytí"; jap. výslovnost dvou znaků, jimiž se do čín. přepisuje sa. slovo nirvána. Džakumecu znamená stav dokonalého míru mezi narozením a smrtí, vznikem a zánikem, časem a prostorem, mimo každé podmíněnosti a všech vlastností, stav vědomí, v němž žije dokonalý probuzený (tj. buddha). Tento stav se vymyká jakékoli definici, také té zde uvedené, neboť se nedá myslit (fukašigi) a vypovědět (fukasecu). Každá pozitivní výpověď o něm představuje z logického hlediska nemožnou snahu ohraničit "neohraničitelné".
džihacu
též hacu, hači; jap.; dřevěná miska, která buddhistickému mnichovi slouží jako jídelní miska a miska na almužny; viz též orjóki.
džikidžicu
jap.; ve škole Rinzai představený mnichů, jemuž přísluší dohled v zendó; viz též godó.
džikiši ninšin
jap., dosl.: "bezprostřední ukázání na lidské srdce-ducha"; označení pro zen charakteristického způsobu výkladu buddhadharmy bez zpětné vazby na pojmové myšlení či konání motivované dualistickým poznáním světa; viz též fukasecu.
džikiši tanden
jap., dosl.: "bezprostřední ukázání - předání jednoho"; jiný výraz pro išin denšin, předávání buddhadharmy od srdce-ducha (kokoro) k srdci-duchu, které je základem zenové tradice.
džiri
jap., dosl.: "věc / princip"; relativní a absolutní, jevový svět a pravá skutečnost, mnohost a nerozlišenost.
džiriki
jap. (čín. c´-li), dosl.: "vlastní síla"; výraz, který označuje snahu realizovat osvícení vlastním úsilím. Džiriki se používá zpravidla v protikladu k tariki, což znamená "síla jiného". To vyjadřuje, že přívrženci některých buddhistických škol věří tomu, že pouhá víra v Buddhu (obvykle v jeho manifestaci jako Amitábha) a vzývání jeho jména vede ke znovuzrození v "Buddhově ráji" (Čistá země) a tím ke spáse věřícího. Je to stanovisko, jež staví do popředí moc Buddhova principu spasit lidi, a proto je označováno jako tariki, síla jiného. Na rozdíl od toho sázejí jiné školy buddhismu, jako např. Zen, na schopnost realizovat osvícení vlastním úsilím, tj. meditativním cvičením (zazen), a tím nalézt osvobození - což se označuje jako džiriki.
V hlubším smyslu však je, jak zen zdůrazňuje, každá bytost a věc obdařena od počátku buddhovskou přirozeností (buššó). Z tohoto pohledu je konfrontace džiriki a tariki považována za umělou, která sice ukazuje na posunutí důrazu v náboženské praxi, nakonec je však chabá. Na jedné straně je potřebná i na cestě tariki vlastní snaha, abychom se otevřeli "síle spásy" zdánlivě jiného, na druhé straně není "vlastní úsilí" cvičícího na cestě džiriki ničím jiným než manifestací "síly jiného".
džišó
jap., dosl.: "vlastní podstata"; jiný výraz pro pravou podstatu či přirozenost (buššó), která je vlastní každé existenci a jež se zažije v pohledu do vlastní podstaty (kenšó); viz též šó.
džišó-šódžó-šin
jap., dosl.: "čisté srdce / duch vlastní podstaty "; výraz pro prvotní dokonalost, buddhovskou přirozenost (buššó), která je vlastní všem tvorům a nemusí být teprve dosahována. Tato dokonalost je vždy přítomná skutečnost, jež je však pro vědomí obyčejného člověka překryta zaslepeností.
Džizó
jap. pro Kšitigarbha
džóbucu
jap., dosl.: "stát se buddhou"; zenový výraz pro realizování vlastní buddhovské přirozenosti (buššó). Podle chápání zenu se člověk nemůže buddhou stát, neboť jím již je, tj. jeho pravá podstata je identická s buddhovskou přirozeností. Avšak člověk uzavřený do vědomí obyčejného člověka si této skutečnosti není vědom, a proto se mu zdá, jako by se stal buddhou, až když svou buddhovskou přirozenost poprvé zpozoruje. Synonymum pro džóbucu je džódó.
džódó
- jap., dosl.: "vystupovat (do zenové) síně"; obřadný vstup róšiho do zendó, aby konal teišó;
- jap., dosl.: "realizování cesty"; jiný výraz pro džóbucu.
Džódo šinšú
jap., dosl.: "Pravá škola Čisté země", zkr. Šinšú ("škola Šin"), zvaná též Ikkó šú ("Škola jediného směřování"); škola jap. buddhismu, založená Šinranem (1173-1262), ovšem jako škola organizována až Rennjoem (1415-1499). Vychází z textu Sukhávatívjúhy, jeho základ tvoří 48 slibů buddhy Amitábhy (jap. Amida). Základní učení Džódo šinšú spočívá ve vzývání Amidy (nembucu), jež v sobě podržuje všechny Buddhovy ctnosti. Vzývání Amidy umožňuje věřícímu znovu se narodit v Amidově Čisté zemi a dosáhnout buddhovství, i když nashromáždil špatnou karmu. To vše záleží na pomoci buddhy Amidy. Proto je nejdůležitější částí praxe neotřesitelná víra v Amidovu moc.
Džódó šinšú nezná mnišský život, je to čistě laické společenství. Zvláštností školy je, že úřad opata hlavního kláštera spolu s funkcí hlavního opata školy je dědičný. Dnes je Džódo šinšú nejvýznamnější buddhistickou školou v Japonsku a sestává ze dvou směrů: Ótani a Hongandži, jejichž hlavní kláštery se oba nacházejí v Kjótu. Toto rozdělení se datuje od 17. stol.; je založeno na rozdílném provádění rituálu. Oba směry řídí velké univerzity.
Vzývání buddhy Amidy je pro školu Šin aktem vděčnosti, narozdíl od Džódo šú, pro niž vzývání Amidy představuje základ posílení víry. Stoupenci školy vycházejí z toho, že buddha Amida vydává na jejich záchranu veškerou svou moc. Ve škole Šin je Amida uctíván bezvýhradně, nemůže však být vzýván pro čistě osobní zájmy.
Džódó šinšú je postavena na extrémním směru "snadné cesty", při němž se jedinec spoléhá na "sílu jiného" (tariki) a na Amidovu moc. Kromě naprosté oddanosti Amidovi není k dosažení spásy třeba žádné vlastní námahy. Samotná víra a sebeodevzdání vedou ke spáse.
Tato škola dále logicky rozvádí starou buddhistickou myšlenku o co největším přizpůsobení se světu: jestliže stoupenci této školy žijí tak jako všichni ostatní lidi, tj. všichni ostatní laici, odbourávají závory mezi sebou a svým okolím. Proto také škola Šin zrušila všechna církevní ustanovení. Tak je např. manželský život pokládán za způsob, jak prostřednictvím účasti na životě prostých lidí sloužit světu i Buddhovi.
Džódo šú
jap., dosl.: "Škola Čisté země"; škola jap. buddhismu, navazující na čínskou školu Čisté země. Džódo šú byla do Japonska přinesena spolu s jinými buddhistickými školami mnichem Enninem (793-864). Ennin studoval v Číně učení škol Tchien-tchaj (Tendai), Mi-cung a školy Čisté země. Šířil praxi vzývání Amidy (nembucu). Význačnými představiteli školy v jejím počátečním období byli Kúja (903-972), zvaný "Mudrc z tržiště" a Genšin (Ešin Sózu, 9042-1017). V té době bylo vzývání Amidova jména součástí praxe všech buddhistických směrů, zvláště pak škola Tendai a Šingon.
Vlastní školu Džódo založil ve 12. stol. Hónen (1133-1212). Doufal, že prostřednictvím "snadné cesty" poskytne trpícím lidem konečné vysvobození. Získal velké množství stoupenců a zorganizoval silné společenství. Protože své učení vyhlašoval za nejlepší, byl napadán přívrženci jiných buddh. směrů a ve věku 74 let byl poslán do vyhnanství.
Učení jeho školy je založeno na třech důležitých textech: Sukhávatívjúha, Amitábha sútra, Amitájurdhjána sútra. Praxe Džódo šú stojí výhradně na vzývání Amidy (Amitábha) formulí: "Namu Amida bucu" ("Utíkám se k Buddhovi Amidovi"). Vzývání Amidy posiluje víru, bez níž by nebylo možné opět se narodit v čisté zemi Buddhy Amidy (Sukhávatí), což je cílem této praxe. Stoupenci Džódo šú vedou, na rozdíl od Džódo šinšú, mnišský život.
Kúja byl první stoupenec Amidy, jenž šířil své učení veřejně. "Mudrc z tržiště" táhl ulicemi, tančil, vzýval Amidu na nápěv melodie, kterou sám složil, a do taktu tloukl do misky. O rozšíření nembucu jako lidové písně se zasloužil Rjónin (1073-1132), příslušník školy Tendai. Rjónin, jenž byl silně ovlivněn totalistickou filosofií škol Tendai a Kegon, rozvinul ideu "všepronikajícího nembucu" (jap. júzú nembucu): jestliže člověk vzývá Amidu, pomáhá tím i ostatním, a naopak, modlitbou jiných lidí sám dosahuje pomoci. Tento výklad učení zabezpečil Rjóninovi velký vliv u císařského dvora. Po jeho smrti toto učení rozvíjeli jeho žáci. Genšin, mnich působící v centru škol Amidy na hoře Hiei u Kjóta, byl přesvědčen, že by všem bytostem měla být ukázána cesta k vysvobození. Svou metodu vyložil v knize pojednávající o víře v Amidu, Ódžójóšu ("Podstata znovuzrození v Čisté zemi"). V deseti kapitolách vylíčil hrůzy pekel (naraka) a užitečnost praxe Džódo. Domníval se, že poznal dva základní rysy lidského bytí: odpor a strach z pekla a touhu po znovuzrození v Čisté zemi. Toto dílo se stalo nejvlivnějším v dějinách japonského amidismu. Genšin byl nejen spisovatel, ale též prostřednictvím malířství a architektury hledal způsob, jak vzdělat prostý lid. V té době uctívání Amidy dosud netvořilo žádnou samostatnou školu, ale bylo součástí praxe i jiných buddhistických směrů.
Prvním, kdo na této víře založil školu, byl Hónen. Ve svém díle Senčakušú, jež pojednává o víře v Amidu, předložil nikoli nepochopitelný názor, že vzývání Amidy představuje nejvyšší náboženskou praktiku. Opíral se o učení Tao-čchua (562-645), představitele čín. školy Čisté země, a rozeznával "posvátnou" (čili "obtížnou") cestu, jež požadovala pevnou disciplínu a úsilí, a "cestu čisté země" (neboli "snadnou cestu"), jež pouze požaduje víru v Amidu a jeho vzývání. Hónen byl toho mínění, že v době náboženského úpadku není většina lidí schopna následovat "posvátnou cestu" a tak jediná možnost spočívá v druhém způsobu, jenž je založen na soucitu a pomoci Amidy a "síle jiného" (tariki).
Škola Džódo se svými odnožemi a 20 miliony stoupenců tvoří dnes největší buddh. seskupení v Japonsku.
džóriki
jap., dosl.: "duchovní síla"; ona zvláštní síla či moc, která roste ze soustředěného ducha a jíž se dosahuje cvičením v zazenu. Džóriki umožňuje mj. trvalou přítomnost ducha a umožňuje i za nepředvídaných a obtížných okolností spontánně konat správně.
džóšin
jap., od džó = sadameru: "určit, rozhodnout, odhodlat se"; šin = kokoro: "soustředěný duch", stav vědomí, v němž je duch plně koncentrován na jediné, absorbován jedinou věcí a s touto ztotožněn. Toto soustředění není koncentrací v tradičním smyslu, která je obvykle orientována od zde (subjekt) k tam (objekt) a je většinou spojována s jistým aktivním napětím. Charakteristickým rysem soustředění je spíše pasivní, i když rovněž oslabená vnímavost. Schopnost k soustředění ducha je podstatným předpokladem k cvičení zazenu.
džu
jap., dosl: "pochvalný výrok, chvalozpěv"; ve svém obecném významu je džu jap. překladem sa. gáthá, jež označuje výraz buddhistické moudrosti ve formě básně. V zenu se tento pojem používá především pro pochvalné výroky, které kompilátoři sbírek kóanů jako Pi-jen-lu a Wu-men-kuan nebo jiní zenoví mistři připojovali k jednotlivým kóanům a v nichž vyjadřovali své pravé pochopení kóanového výrazu. Jiným výrazem pro džu je džuko.
džudži sambó
jap. viz sambó
džúdžúkai
též džúdžúkinkai, jap., dosl.: "deset hlavních příkazů"; hlavní příkazy mahájánového buddhismu, které mají exoterickou a esoterickou podobu:
Ve své exoterické podobě džúdžúkai zakazují:
- brát život;
- krádež;
- nemravnost;
- lhaní;
- prodávat a kupovat alkohol (tj. jiné k pití ponoukat a sám pít);
- mluvit o špatných činech jiných;
- sám sebe chválit a jiné pomlouvat;
- dávat duchovní a materiální pomoc s nechutí;
- hněv;
- rouhat se třem drahocennostem (sa. triratna, čín. san-pao, jap. sambó).
Tyto příkazy jsou s výjimkou příkazu mravnosti stejné pro mnichy i laiky.
Ve své esoterické podobě se prostřednictvím džúdžúkai slibuje:
- nevzdávat se pravé dharmy;
- neupouštět od snahy po osvícení;
- nedychtit po ničem a s ničím neskrblit;
- neprohřešovat se na milosrdenství se všemi tvory;
- nerouhat se žádnému buddhistickému učení;
- nelpět na ničem;
- nehájit žádné chybné představy;
- povzbuzovat lidi k touze po osvícení;
- vykládat učení mahájány přívržencům hínajány;
- neustále vybírat almužny pro bódhisattvy.
džúgjú (no) zu
jap., dosl.: "deset obrázků buvola"; předvedení deseti stádií zenové cesty či deseti úrovní zážitku osvícení v deseti obrazech buvola a jeho pasáčka. Deset obrázků většinou v kruhové kompozici s doprovodnými texty v podobě krátkých výkladů a básní byly v Japonsku populární ve 14 a 15. stol. a tradují se v mnoha verzích. Snad nejznámější pochází od čínského čchanového mistra Kchuo-an Č´-jüana (Kakušin Šien).
Vyobrazovaná stadia:
- hledání buvola;
- spatření stop;
- zpozorování buvola;
- chycení buvola;
- zkrocení buvola;
- návrat domů na buvolovi;
- na buvola se zapomíná, člověk zůstává;
- buvol a člověk jsou zapomenuti;
- vrací se k prvopočátku;
- vstoupení na trh s rozevřenýma rukama.
Existují ranější verze obrázků buvola, které se skládají ze pěti či osmi obrázků, na nichž je buvol na počátku černý a stává se stále bělejším, až nakonec zmizí docela. Toto poslední stádium je znázorněno prázdným kruhem. Protože to však Kchou-an považoval za neúplné, připojil ještě další dva obrázky, aby objasnil, že zenový člověk vyššího duchovního vývoje žije v pozemském světě tvarů a mnohotvárnosti a s plnou volností se mísí mezi obyčejné lidi, které svým milosrdenstvím a silou vyzařování inspiruje k tomu, aby šli cestou Buddhy.
džuhocu
jap., přibl.: "vzpřímená hossu"; němé gesto zenového mistra, který drží ve výšce svou oháňku na mouchy (hossu), aby vyjádřil nevyslovitelnost (fukasecu) zenového prožitku.
džukai
jap.,
- dosl.: "přijmout příkazy"; přijetí a uznání buddh. příkazů (kairicu, džúdžúkai), čímž se člověk oficiálně přihlašuje k buddhismu;
- dosl.: "plnit příkazy"; obřadné přijetí do buddhismu. Při tomto obřadu se člověk zavazuje oddat se zcela třem drahocennostem (sa. triratna, čín. san-pao, jap. sambó), dodržovat deset hlavních příkazů buddhismu, vyvarovat se všech zel, činit dobro a snažit se o spásu všech bytostí (bódhisattvovské sliby). Džukai je považován jako podstatný krok na cestě k buddhovství.
džuko
jap., dosl.: "pochvalný výrok starých"; jiné slovo pro džu.