Po františkánech druhý žebravý řád, založený r. 1216 sv. Dominikem (*1170 - +1221, svatořečen 1234), pocházejícím ze staré Kastilie. V jižní Francii poznal sektu albigenských a laické hnutí valdenských. K založení řádu vedla snaha obrátit albigenské a kritika laiků proti vnější pompě kléru a jeho zesvětštění. K založení řádu došlo i přes odpor 4. lateránského koncilu (1215) díky pochopení papežů Inocence III. a Honoria III. Cílem byla chudoba, skromné vystupování a kázání (odtud Řád kazatelů, Ordo Fratrum Praedicatorum). Řeholi převzal Dominik od augustiniánů. Už koncem 13. stol. byl dominikánský klášter v každém významném městě. Veliký důraz kladli na vzdělání, vědecké studium a podporu duchovně-náboženského života. Středověké myšlení rozhodujícím způsobem spoluvytvářeli dva členové řádu, Albert Veliký a Tomáš Akvinský. V přítomnosti má řád svůj význam především při vzdělávání dospělých. Do Čech byli uvedeni za Přemysla Otakara I. bratry slezského původu Česlavem a Hyacintem kolem r. 1232. Mezi významné české dominikány tohoto století patřili Reginald Dacík, Metoděj Habáň a Silvestr Braito; před 2. svět. válkou vydávali mj. revui Na hlubinu.