Už před mnoha tisíci let zjistili Egypťané, že vody Nilu začínají stoupat vždy, když se na obloze znovu objeví jasně zářící hvězda Sírius. V zimě září nad Egyptem téměř celou noc, zjara je ho vidět jen večer na západě, a to každý den o něco později, dokud úplně nezmizí. Avšak asi za dva a půl měsíce, těsně před východem Slunce, se znovu objeví nad obzorem; pro zář vycházejícího Slunce je obtížné zjistit přesně, kdy se ukáže poprvé, ale protože každým dnem vychází dřív a protože září tak jasně, brzo jej rozeznáme zcela bezpečně.
Egyptští zemědělci a tím i celá mocná egyptská říše už od nepaměti záviseli na zúrodňujícím rozvodnění Nilu; jedině díky němu mohli vypěstovat dostatek potravin a uživit dobytek. Egyptští kněží se mimo pozorování oběhů Měsíce soustředili na východ Síria, oznamujícího záplavy, který navíc oznamoval i příchod letního slunovratu. Pro tuto shodu délka jejich roku odedávna odpovídala délce roku kalendáře slunečního, rozděleného na dvanáct měsíců po třiceti dnech s pěti dodatečnými dny. Tím dosáhli plného roku o 365 dnech. Sluneční rok je ale o necelou čtvrtinu dne delší, takže se po čtyřech letech východ Síria neshodoval s prvním dnem roku, neboli 1. thóvtem. Navíc neměli Egypťané kalendář s pevným výchozím datem, jako například Řekové, kteří začínali letopočet rokem své „první olympiády" nebo Římané rokem „založení Města", tj. Říma, ale datovali dokumenty i historické záznamy jen od nástupu právě vládnoucího panovníka. Podle nápisů na staroegyptských stavbách lze zjistit, co se událo v tom či onom roce vlády Amenhotepa III. nebo IV., ale nelze bez dalšího složitého zkoumání říci, kdy vlastně panovali.
Civilní rok se v Egyptě dělil na tři roční období - záplavu, setbu a sklizeň, každé mělo čtyři měsíce po třiceti dnech a na konci roku připojovali pět dní svátků. Protože se civilní rok opožďoval za čtyři roky o jeden den za slunečním, prošel Nový rok - 1. thóvt - za 1.460 let všemi 365 dny kalendáře. Za tuto dobu uběhlo v Egyptě už 1.461 let, protože z opomíjených čtvrtí narostl celý rok o 365 dnech.
Jak hluboko lze jít do minulosti Egypta, není ještě úplně jasné, egyptologové se pouze shodli na tom, že velký král Meni, sjednotitel Horního a Dolního Egypta a zakladatel 1. dynastie egyptských faraónů, žil asi 3000 let před naším letopočtem. Když Hérodotos kolem roku 420 před naším letopočtem uveřejnil své Dějiny, napsal v nich:
"Co se týče záležitostí lidských. uvedli všichni souhlasně, že Egypťané první z lidí objevili rok, který rozdělili podle ročních období na dvanáct dílů. Vyzkoumali prý to podle hvězd. Podle mého názoru si při tom vedou moudřeji nežli Řekové, neboť vkládají kvůli ročním obdobím každý třetí rok jeden měsíc, kdežto Egypťané zavedli dvanáct měsíců po třiceti dnech a každý rok zařazují pět dní mimo počet, takže jim koloběh ročních dob vychází vždy na stejnou dobu."
Zde Hérodotos nemá docela pravdu, protože se každých čtyřicet let roční doby vzhledem ke kalendáři posunuly o 10 dní; bereme-li nejdelší věk jako šedesát let, pak se posun za život jedince rovná pouhým patnácti dnům, což není tak mnoho.
Na jiném místě uvádí Hérodotos slova egyptských kněží, kteří mu vysvětlovali délku trvání egyptské říše:
"Při tom poukazovali na to, že od prvního krále až po tohoto kněze Héfaistova, který kraloval naposled (zřejmě mezi roky 2070-17 př. n. l., protože král, který panoval před ním, si prý dal postavit cihlovou pyramidu a to bylo zvykem vládců střední říše), žilo tři sta jedenačlyřicet generací lidí a každá měla své velekněze a krále ve stejném počtu. Tři sta lidských generací znamená ovšem deset tisíc let, protože tři generace připadají na sto let. Jedenačtyřicet zbývajících generací, které přesahují přes tři sta, představuje tisíc tři sta čtyřicet let. Za jedenáct tisíc tři sta čtyřicet let prý se žádný bůh nezjevil v lidské podobě. Nic takového prý se nestalo ani za těch, kdo byli dříve či později ostatními egyptskými králi. Za tu dobu prý čtyřikrát slunce nevycházelo na svém obvyklém místě; tam, kde dnes zapadá, vycházelo dvakrát, a kde dnes vychází. tak dvakrát zapadalo; přitom však nepovstaly z toho v Egyptě žádné změny, ani pokud jde o nemoci a úmrtí."
Předchozí Hérodotova slova naprosto nesouhlasí se zjištěními egyptologů, kteří kladou prvního krále celého Egypta do třetího tisíciletí před naším letopočtem. I kdybychom počítali, že na století připadá pět generací, neboli že každý dvacetiletý už má dítě, dostaneme místo 11.340 let ještě 6.820 let, což by představovalo - vzhledem k tomu, že se ona data zřejmě vztahují k rokům 2070-1790 př. n. l. - že by podle kněží existovalo království v údolí Nilu už nejméně 8.610 (6.820 plus 1.790) a nejvíce 13.410 let (11.340 plus 2.070) před naším letopočtem. Je ovšem možné, že kněží nepovažovali za prvního krále onoho sjednotitele Horní a Dolní říše Meniho, ale nějakého dřívějšího krále, který ovládal pouze část Egypta.
Mluvíme-li zde o západu a východu, mluvíme o světovém západu a světovém východu, to je o směru určeném některou hvězdou na obloze a ne Sluncem - to samozřejmě vzhledem k nám vždy zapadá na západě a vychází na východě. Pro vysvětlení můžeme uvést, že v roce 2600 před naším letopočtem byla „polárkou" (tj. hvězdou, která udává směr k severu) alfa v souhvězdí Draka, nyní je pólu nejblíže Polárka - první hvězda souhvězdí oje Malého vozu, v roce 7.600 to bude alfa v souhvězdí Cefea a za 12.000 let bude pólu nejblíže Vega.
Nesmíme si myslet, že Egypťané nevěděli, že je Nový rok „toulavý" a že se postupně slaví ve všech dnech v roce. Vždyť přece východ Síria, následující rovnodennost a záplavy Nilu udávaly přesný astronomický začátek roku. Kalendář však nebyl přírodě přizpůsoben z náboženských důvodů - kněží vyžadovali, aby svátky, ve kterých se přinášely bohům oběti a které byly vázány na občanský kalendář nesouhlasící s astronomickým, neopakovaly ve stále stejnou roční dobu, ale aby procházely všemi měsíci roku a ve všech se světily. Proto faraónové skládali přísahu, že nezmění délku roku, to je, že nepřidají každý čtvrtý rok dodatečný den.
Dlouho se myslelo, že se faraónové o změnu roku nepokusili, ale v roce 1886 objevili archeologové desku s hieroglyfy a řecky psaným textem. Je na ní vytesán Kánobský dekret krále Ptolemaia III. ze 7. března roku 238 před naším letopočtem. Nápis na něm říká:
„Aby to, co bylo nařízeno konat v každém ročním období, se mohlo konat v souladu s postavením, jež zaujímá obloha vůči věcem, jež mají být vykonány v současné době, a aby se nestalo, že se některé svátky, které se v Egyptě slaví v zimě, budou slavit v létě, vzhledem k tomu, že východ Síria postupuje každé čtyři roky o jeden den, a na druhé straně některé svátky, které se v současné době slaví v zimě, jak se skutečně stávalo v obdobích minulých a stávalo by se to i nadále, kdyby se rok skládal z 360 a pěti dodatečných dnů; od nynějška bude každé čtyři roky přidán jeden den navíc k oněm pěti dodatečným dnům, a bude se slavit jako svátek Dobrotivých Bohů, a každý člověk nechť vezme na vědomí, že krátké časové období, které chybělo při uspořádání ročních období a roku, bylo upraveno z našeho nařízení a bylo přidáno z vůle Dobrotivých Bohů."
Kdyby se dekret uskutečnil, měl by Egypt stejně dokonalý kalendář, jako byl o dvě století později juliánský. Ale kněží si dokázali udržet své postavení nejvyššího orgánu pro věci kalendářní až do roku 26 před naším letopočtem, kdy se v Egyptě začalo používat koptského kalendáře, který sice má přestupné roky, ale zařazuje je tehdy, když - dělí-li se letopočet čtyřmi - vznikne zbytek tři.