Ještě roku 1953 napsal indický státník Dr. K. D. Malavija, že se v Indii používá více než třiceti různých kalendářů, což přirozeně způsobuje velký zmatek. Z toho se 14 kalendářů používá na rozsáhlejších územích. V Indii se vydávají kalendářní almanachy, obsahující nejdůležitější kalendáře, jichž se v Indii používá, mezi nimi kalendář bengálský, hindský, tamilský, muslimský a řehořský, a uvádí možnosti, jak jednotlivá data navzájem převádět z jednoho kalendáře na druhý. Tyto almanachy mají kolem 3.000 stran a vycházejí každý rok znovu. Obsahují též údaje o přesné době, kdy přes určitý poledník přecházejí Slunce, Měsíc a důležité stálice, a to pro každý den v roce. Práce na sestavování almanachu trvá přes tři měsíce.
Nejrozšířenější systém indické astronomie, zvaný Sura Siddhánta, je používán v nynější podobě nejméně od 11. století našeho letopočtu a je to vlastně základní systém počítání času v Indii. Podle něho se den dělí na šedesát časových jednotek zvaných ghatka, které trvají našich 24 minut neboli dvě pětiny hodiny. Ghatka se dále dělí na šedesát pala. Ghatky se nepočítají od půlnoci jako u našeho dne, nýbrž od východu slunce do východu slunce. Tento indický den se nazývá tithi.
Kromě tohoto počítání se zejména pro úřední potřebu používá i našeho běžného dne o 24 hodinách, a dovedeme si představit, jak obtížné je vzájemné přepočítávání času. Obzvláštní potíže činí skutečnost, že tithi začíná přesně při východu slunce, a tato doba se každodenně mění a mimoto je na různých místech odlišná. Indičtí astronomové se snažili odstranit rozdíly v počátcích a počítání dne tím, že vypočítali průměrný indický den podle udžainského poledníku, který leží 75° 46' 6" východně od Greenwiche a kde stávala starobylá hvězdárna, která vypočítávala astronomické údaje už ve starověku. Jejich úkol byl nadlidský, neboť se nepočítá tithi neboli indický den od východu slunce do východu slunce všude, nýbrž někde se považuje za délku dne doba od západu Měsíce do západu Měsíce, případně od východu Měsíce do východu Měsíce.
Indické měsíce se dělí na dvě poloviny: šukla pakš neboli jasná polovina a krišna pakš neboli temná polovina. Každá polovina měsíce má 15 tithi neboli dnů, jež trvají průměrně 23 hodin a 37 minut. Každá polovina měsíce má vlastní číslování dat.
K označování letopočtu se v Indii používá různých ér. Běžné jsou éry Samwat počínající roku 57 před naším letopočtem a éra Šaka počínající od roku 78 našeho letopočtu. Perská éra má začátek 16. června 632 našeho letopočtu. Navazuje na perský kalendář o 360 dnech, rozdělených na 12 měsíců po 30 dnech; nemá týdny. K roku je připojeno pět mimokalendářních dnů, zvaných gatha, pojmenovaných po Zoroastrových svatých hymnách. Aby se přizpůsobili ročním obdobím, přidávali Peršané každých 120 let jeden měsíc o 30 dnech navíc. Když se rozpadla perská říše Sasánovců a zoroastrovské náboženství bylo pronásledováno, zapomněli kněží, kteří uprchli do Indie, připočítávat přestupný měsíc. Zoroastrovci, kteří v Persii zůstali, přestupný měsíc započítali, ale jen jednou. Když se po několika staletích obě větve zoroastrovců setkaly, zjistily, že zoroastrovci v Indii slaví Nový rok o měsíc později než v Íránu. To vedlo k rozhořčeným nesvárům mezi oběma skupinami, které skončily teprve tehdy, když se zjistilo, že obě data jsou chybná. Kdyby se totiž pravidelně dodržovalo vsouvání přestupného měsíce, neslavil by se Nový rok ani v srpnu, ani v září, nýbrž 21. března o jarní rovnodennosti.
Když mají Indové učinit nějaké rozhodnutí, obrátí se obvykle nejdřív na astrologa, aby stanovil nejvhodnější dobu. Astrologové zneužívají svého postavení a předstírají, že jsou schopni stanovit šťastný nebo nešťastný den pro každou událost. Vypočítávání vhodné doby podle formulek je zcela nevědecké už proto, že staré výpočty nesouhlasí se skutečným postavením nebeských těles. Chyba se vlivem precese zemské osy nakupila tak, že dnes činí až 23 dnů, takže se astrologické výpočty, založené na starých tabulkách, staly naprostou absurdností.Pro zajímavost uvádím magický čtverec Tantry () a jeho použití pro stanovení časových údajů.
Mimo tradiční indické způsoby počítání času se v Indii používá i řehořský kalendář a to od roku 1757. Dnes už mají všechny knihy, časopisy i deníky datum podle řehořského kalendáře, často však uvádějí i datum podle kalendáře místního.
Z toho všeho je zřejmé, proč má Indie zájem o stanovení celosvětového jednotného kalendáře. Je ovšem otázka, zda po jeho zavedení prostě nepřibude k dosavadním ještě jeden nový.