Šíitské společenství považovalo Ismáíla, syna šestého šíitského imáma, který zemřel před svým otcem, za právoplatného nástupce. Věří, že žije ve skrytu a jednoho dne jako Mahdí zřídí spravedlivé panství islámu. Část ismáílitů je naproti tomu toho mínění, že Ismáílem nevykonávaná imámská hodnost přešla na jeho syna Muhammada a ten jako sedmý imám se až do zřízení islámského světového řádu vzdálil. Stoupenci tohoto směru se nazývají "ší'a sedmi imámů".
Ismá'ílíja, někdy též označována jako sab'ija (čili sedmíci, sekta sedmi), je odnož ší'itského islámu. V rámci ší'i se jedná o druhou největší větev (největší ší'itská skupina jsou dvanáctníci). Jméno ismá'ílíje je odvozeno od Ismá'ila ibn Džafara, staršího syna šestého imáma Dža'fara as-Sádika. Ismá'il je stoupenci ismá'ílíji považován za pravého nástupce svého otce a tudíž sedmého imáma, čímž se liší např. od dvanáctníků, kteří považují za sedmého imáma Džafarova mladšího syna Músu al-Kázima.
Počátky ismá'ílíji sahají do 8. století. Tehdejší šestý imám Dža'far as-Sádik (702–765) vybral za svého svého nástupce syna Músu al-Kízima namísto nejstaršího syna Ismá'ílíja. Músa byl přijat většinovou částí ší'itského hnutí, zatímco menší část nesouhlasila s Džafarovým rozhodnutí a za sedmého imáma uznávala Džafarova nejstaršího syna. Tato skupina od ší'iy se oddělila, čímž byl položen vznik ismá'ílíji.
V průběhu dalších staletí z imá'ílíji vyrostla řada bojovných a extrémistických hnutí. Asi největšího mocenského a politického rozmachu se sedmícům podařilo dosáhnout v době Fátimovského chalífátu (909–1171). V 11. století se od ismá'ílíji odštěpili drúzové, kolem roku 1080 se v rámci sedmíců zrodili pověstní asasíni.
V dnešní době patří k nejvýznamnějším větvím ismá'ílíje nizárijci, dále alawité či drúzové. Ismá'ílijské učení je rozšířeno v řadě islámských zemí jako je Írán, Pákistán či Jemen.
Přesné okolnosti vzniku ismá'ílíjské dogmatiky nejsou známy a dodnes tvoří směsici mýtů a prokazatelných skutečností. Učení ismá'ílije se vyznačuje silnou dávkou esoteričnosti (bátin) a v průběhu svého formování během 9. a 10. století do sebe vstřebalo řadu vlivů včetně novoplatonismu, znát je i vliv např. indické filosofie. Jednotlivé odnože ismá'ílíje uznávají za sedmého imáma Ismá'ílíja, případně jeho syna Muhammada. Odmítají učení o stěhování duší či reinkarnaci a postavu imáma chápou čistě jako hypostazi Slova či první projev vůle. Pro učení ismá'ílijců je dále typický radikalismus spolu s extrémistickou propagandou.
V souhlasu s ší'itskou věroukou uznávají koncept imámátu, pořadí prvních sedmi imámů uznávanách ismá'ílijsci je takovéto:
1.Alí ibn Abí Tálib (600–661)
2.Hasan ibn Alí (625–669)
3.Husajn ibn Alí (626–680)
4.Alí ibn Husajn (658–713)
5.Muhammad ibn Alí (676–743)
6.Dža'far as-Sádik (703–765)
7.Ismá'il ibn Džafar (745–799)