Jonáš (hebrejsky יוֹנָה, „holubice“) byl starozákonní prorok a hlavní postava stejnojmenné biblické knihy Jonáš. Je známý především svým příběhem o útěku před Bohem a ikonickou scénou v břiše velryby. V Bibli je Jonáš představován v knize nesoucí jeho jméno a je řazen mezi tzv. 12 malých proroků. Bůh ho poslal do Ninive, ale on se před svěřeným úkolem snažil utéci na opačnou stranu do Taršíše. Na cestě je Božím zásahem zastaven a vrácen k místu jeho poslání. Po ohlášení trestu nastal v Ninive nečekaný obrat. Město se dalo na pokání a bylo zachráněno. Jonáš v závěru knihy vystupuje obdobně jako "starší syn v podobenství o marnotratném synu" a je od Boha názorně poučen.
Atributy: keř, ryba, tykev
Jméno proroka je uváděno jako Jona ben Amitaj. Hebrejské slovo jona (יוֹנָה) označuje holuba nebo holubici. Rabínské výklady vztahují toto jméno k holubici, kterou vypustil Noe z archy na konci potopy; alegorický výklad vysvětluje obraz Jonáše/holubice jako symbol lidské duše. Katoličtí komentátoři připouštějí souvislost s holubicí; jako pravděpodobnější vysvětlení však uvádějí zkrácení jména Jochanan (יוֹחַנָּן, doslova „Bůh je milostivý“) nebo Jehonatan (doslova „Bůh dal“). Patronymum Amitaj pak znamená „pravdivý“, „věrný“.
Jako místo původu proroka je v 2. knize královské uvedeno místo Gat ha-Chefer, které bývá ztotožňováno s pozdějším el-Mešhed. Protože se toto místo mělo nacházet na území izraelského kmene Zabulón, je i onen prorok některými rabínskými autoritami považován za příslušníka tohoto kmene.
Doba jeho působení bývá obvykle odvozována od zmínky ve 2. knize královské a kladena do období panování krále Jarobeáma II., tedy 8. stol. př. n. l. Z verše však nevyplývá, kdy a komu bylo proroctví vyřčeno; August Klostermann se např. domnívá, že to mohlo být v době krále Jóachaze.
Rabínská tradice, která považuje Jonáše za žáka Elíšova, předpokládá počátek jeho působení v době ještě o generaci dřívější; připisuje mu však dosažení značně vysokého věku (120 nebo 130 let).
Boží moc není ničím vázána a Boží milost dává příležitost k nápravě i tam, kde jde o velká provinění - což je zvěstí celého příběhu.
Jonáš se místo na východ promyšleně vydal na západ do Taršíše, o níž pověsti říkaly, že má bránu do podsvětí, kde Hospodin nemluví. Celý Jonášův útěk je označován jako "sestup" - do Jafó, na loď a do podpalubí, kde spal, zatímco posádka bojovala s bouří. Nakonec vyšlo najevo, že bouře souvisí s jeho útěkem a on sám navrhl, aby byl vhozen do moře. S utišením bouře se i při své neposlušnosti stal svědkem Boží moci a milosti, protože jeho vyznání a oběť vedly pohanské námořníky, aby se obrátili k živému Bohu.
Vyprávění o Jonášovi je zvěstí o Hospodinu. To on zasahuje svou mocí a přivádí Jonáše ke splnění úkolu. Jako nástroj v jeho ruce je použita veliká ryba a Jonášův pobyt v jejích útrobách symbolizuje dobu úzkosti, temna a smrti. Tou musí prorok projít, aby poznal velkou Boží milost a mohl se stát věrným svědkem. Uvedené třídenní (byť na pozadí lunárního motivu - třech temných nocí) ukazuje k Ježíši Kristu, který smrtí, pobytem v hrobě i vzkříšením, získal milost nám všem. Zároveň je zde Jonáš i znamením pro farizeje (Mt 12,39-40).
Jonáš, který se chtěl dostat do míst, kde k němu Hospodin nebude mluvit, se dostal do míst jisté smrti, kde přestává naděje a končí život. Okusil co znamená být od Boha vzdálen, být tam, kde nemluví. V dosahu smrti se uchýlil k modlitbě a v ní spatřil Boží blízkost a milost. Volal k Bohu a dostalo se mu milosti obnoveného vztahu s ním a návratu do života. V příběhu je zdůrazňována svrchovaná Boží moc. Předivná záchrana (byť by zde mohlo jít o použití části mýtu, kterému byl dán nový obsah) se stala podobenstvím o jeho úkolu a ochraně Boží.
Jonáš pak splnil úkol a tři dny procházel městem Ninive, jehož obvodové hradby měřily přibližně 13 km. Ninivští vzali jeho kázání vážně a "uvěřili Bohu". Sám král vyzval celé město k pokání. Jednalo se o nápravu životního stylu a tak byl účinek překvapivý. Bůh se slitoval a odpustil ohlášený trest, protože se obyvatelé města dali na cestu pokání.
Jonáš se však z toho neradoval. Naopak, nechtěl vidět dílo ohlášené zvěsti. Zdála se mu lživou a v nepotrestání Ninive viděl nespravedlnost. Dokonce vytýkal Bohu, že se smilovává nad těmi, kteří se mu rouhali, a odpouští jim. Boží milosrdenství se mu stalo pohoršením. Hospodin ho ale nezatracuje a s láskyplnou mírností ho názorně poučuje na rychle rostoucí rostlině (asi 2m skočci), která mu poskytovala ochranu, ale nahlodána červem náhle ráno uschla. Jonášovi jí bylo líto, ztratil stín, který poskytovala a "přál si umřít". Tu mu Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, kterému jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zahynul. A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravé od nepravého ..?"(Jon 4,10n)
Zde příběh svědčící o Božím milosrdenství končí.