Katholicita, obecnost, všeobecnost, sobornost (ř. katholikos - všeobecný)
Jeden ze základních znaků křesťanské církve, vyjadřující (fixující) její sebereflexi jako všeobecné, univerzální ("jediná, svatá, obecná a apoštolská církev" - viz niceocařihradský symbol víry, 4. stol.) Na obecnost hledíme jako na specifické dědictví pravoslavné tradice (obecnost jako souhrnné chápání /souhrn názorů/ církevního lidu, narozdíl od protestantského náboženského individualismu a autoritářství papeže v římsko-katolické církvi). A. S. Chomjakov ji vykládal jako obecný principy způsobu existence /uspořádání života/, který je charakteristický pro množství lidí shromážděné mocí lásky do "svobodné a organické jednoty". (Politologický slovník na dic.academic.ru)
Zásadní je pro naši eklesiologii učení sv. Ignatia Antiochijského, který se vyjadřuje ve smyslu, že "Katolicita (sborovost) Církve se realizuje v každé místní církvi. V tomto smyslu jsou si všechny místní církve rovné a vzájemně identické a za svůj předobraz mají nebeskou církev." (Prot. Jan Meyndorf: Úvod do svatootcovské teologie, č. 1, kap. 1: Mužové apoštolští, sv. Ignatios a Polykarp)
Pojem "katholický" vychází z ř. kath´ holou (úplně, zcela) a v obvyklé řeči se používá pro označení něčeho všezahrnujího, celosvětového - v protikladu proti k omezenému, místnímu. Ve speciálním církevním významu použil tento termín poprvé sv. Ignatios Antiochijský, v jehož dopise do Smyrny (přibl. r. 110) se vyskytuje obrat "katholike ekklesia" tj. světová církev. Na tento smysl Ignatiova výrazu ukazuje dopis o mučednictví Polykarpa Smirenského, který byl napsán o půl století později. Zde se praví, že se vzpomenutý svatý mučedník modlil za "za všechny světové /vselenské/ církve po celém světě, Kristus je zde nazýván "Pastýřem celosvětové /vselenské/ církve". Řec. oikoumene se překládá jako "svět", označuje veškerý obydlený svět. Proto se "katholický" někdy překládá jako "celosvětový". -- V nadpisu "Mučednictví sv. Polykarpa" čteme formuli: "Církev Boží, přebývající ve Smyrně, církvi Boží, přebývající ve Filomelnonu a všem obcím ve světě, patřícím do svaté katolické Církve..." -- Uprostřed II. stol. mučedník Pionios odvětil na otázku soudce, že je křesťanem, ale protože taková odpověď nebyla považována za dostačující, otázali se ho, k jaké církvi patří; na to odpověděl: "K Církvi katolické." Pojem "katolická Církev" zde označuje pravou církev, založenou Kristem. Právě v tomto významu je používán tento pojem v dokumentech sněmů, zvláště v dogmatických formulacích Otců prvního všeobecného sněmu (325). (V. N. Losskij, ep. Petr Luile: Výklad Symbolu víry)
Význam pojmu "katholický" se časem pozměňoval. Za pravdu se přijímalo to, čemu se učilo ve všech zemích světa, a v souladu s tím, začalo "katolický" značit "orthodoxní" "pravověrný" - v protikladu k tomu, co se hlásalo jen na některých místech či v malých sektách. Jednotou ve věrouce se však rozuměla i jednota církevní a jednotná církevní hierarchie /církevní vláda/, takže termín "katholický" začali používat pro to, aby se vymezelovali nejen proti heretikům ale i schismatikům. Cyril Jerusalemský (+ 387) považoval za kritérium katholictví toho či jiného učení skutečnost, zda a jak je rozšířeno, jeho plnost, všeobecné přijímání tohoto učení, a také morální a duchovní dokonalost jeho cíle. Vincent Lerinský (+ přibl. 450) je znám formulí "Quod ubique, quod semper, quod ab omnibus creditum est", kterou definoval katholickou věrouku jako to, v co všude, vždy a všichni věřili. Používání tohoto termínu zůstává předmětem sporu mezi římskými katolíky a protestanty na jedné straně a pravoslavnými na straně druhé. Dle Encyklopedie Colierovy (na internetu viz dic.academic.ru)
Postupem času se pojem "katolický" začal užívat spíše ve vztahu k církvi, kdežto pojem "pravoslavný" (orthodoxní) ve vztahu k věřícímu člověku. Tady ve smyslu: katolická církev je společenstvím pravoslavných křesťanů. Z tohoto hlediska je slovní spojení "katolický křesťan" (tj. pojem katolík) stejně nesourodé jako sousloví "pravoslavná církev" (proto ještě před pár staletími pravoslavní otcové, vedeni tímto cítěním, trvali na používání plného označení: pravoslavná katolická církev). Každopádně je obsah pojmu katolický neodlučně spojen s obsahem pojmu pravoslavný.
Dnes se pojem katolický (obecný) užívá ve dvou vzájemně se prolínajících významech. Jednak vyjadřuje skutečnost, že pro celý svět je jedna jediná Církev; jediná je Kristova Církev a rozprostírá se po celém světě; jednu Nevěstu (tj. Církev) má Ženich (tj. Kristus) (Zjev 19. kap. a dál). Pravoslavní při tom mají na mysli, že všechny místní (národní) pravoslavné církve mají účast na Jedné svaté, obecné a apoštolské Církvi Kristově, a všechny místní církve tuto Jedinou Církev společně spoluvytvářejí jako pozemskou tzv. "bojující" Církev. Účast na katolické církvi má každá církevní obec (farnost), i to nejmenší společenství, které se shromažďuje při svaté liturgii kolem Eucharistie. Podobně byla katolickou Církví i to "malé stádečko", hrstka prvních křesťanů na počátku církevních dějin.
Zdrojem katolicity je Pán Ježíš Kristus - jeho plná přítomnost v Církvi a mezi věřícími. Plnost této přítomnosti se děje např. v eucharistickém společenství věřících bez ohledu na jejich počet.
Dále slovo katolický označuje skutečnost, že Církev je pro všechny lidi - ne jen pro jeden národ, či jednu rasu, nebo určitou společenskou třídu, a že všichni věřící ze všech národů, ras a společenských tříd jsou si před Bohem v Církvi rovni. Bůh nečiní rozdílu mezi pravoslavným Řekem nebo Rusem či Čechem. (Římanům 10,12 Není rozdílu mezi Židem a Řekem: Vždyť je jeden a týž Pán všech, štědrý ke všem, kdo ho vzývají. Efezským 4:4-6 Jedno tělo a jeden Duch, k jedné naději jste byli povoláni; jeden je Pán, jedna víra, jeden křest, jeden Bůh a Otec všech, který je nade všemi, skrze všechny působí a je ve všech. 1 Korintským 10,17 Protože je jeden chléb, jsme my mnozí jedno tělo, neboť všichni máme podíl na jednom chlebu.)
Církevněslovanský termín pro katolicitu církve -- sobornaja cerkov (sborová církev - tj. místo, kde se lidé shromažďují) -- v sobě spojuje oba výše uvedené významy: všichni lidé vstupem do Církve vcházejí do jediného sboru, čili stávají se jediným sborem, vytvářeným všemi místními pravoslavnými církvemi po celém světě, resp. se zde mnozí lidé stávají jedním mystickým Tělem Kristovým, vytvářeným všemi věřícími, kteří jsou údy (moderněji řečeno: buňkami) toho Těla (1 Korintským 12,27).
Idea katolicity se principiálně vylučuje s myšlenkou papismu v jakékoliv jeho podobě. Pravá katolicita nezná žádné pozemské ústředí ani žádného nejvyššího představitele na zemi (tím se neodmítá čestný primát nýbrž provozování správní moci či vlády nad celou církví ze strany nějakého jednotlivce nebo jeho úřadu). Jakákoliv výkonná moc nad celou Církví je neslučitelná s ideou katolické rovnosti všech křesťanů (a na hierarchické úrovni je to rovnost všech biskupů; každý má v církvi své povolání, např. církevní správci (1. Kor 12,27-31), kteří jsou však vždy v Církvi nikoliv nad Církví, což znamená, že jejich pravomoce jsou ohraničeny). Nadcírkevní lidská autorita protiřečí katolicitě, jak ji definuje Písmo, podle něhož jsme my všichni údy Těla, jehož jedinou hlavou je Kristus (Řím 12,5); kdo chce být první, má být dle slov Páně služebníkem všech (Mat 20,27). Jakékoliv pozemské celosvětové ústředí s jurisdikcí nad celou Církví je neslučitelné s ideou katolické celosvětovosti, rovnosti všech národů a ras, a s katolickým principem stejné míry účasti na Církvi, jejím životě i správě církevních věcí. Všechny autokefální místní církve si v souladu s ideou církevní katolicity musejí být rovny a mít plnou správu nad svými vnitřními záležitostmi a zároveň všechny požívají stejné plnosti účasti na Církvi Kristově a jejích blahodatných darech, resp. všechny jsou na daném místě konkrétním a hmatatelným projevem a zpřítomněním této katolické Církve. Pojem katolický, jímž se označuje jen Církev (a žádná jiná pozemská lidská organizace), říká, že Církev je jiná než lidské spolky a že se odlišuje právě tím, že nemá pozemské ústředí ani nejvyššího představitele, protože její "ústředí" je na nebesích a jediným jejím nejvyšším představitelem je Kristus Pán, jako jediná hlava Těla Církve (Kol 1,18; Efez 1,22; 4,15; 5,23), a sám Kristus o své Tělo, tj. o Církev, pečuje (Efez 5,29-30). Snahu o zřízení viditelné hlavy Církve vnímají pravoslavní jako určitý druh zrady či úpadek víry v její hlavu neviditelnou.
Stejně tak je pojem "katolický" odmítnutím čehokoliv sektářského či partikulárního (právě tento rozměr pojmu "katolický" bývá akcentován v mnohých starých patristických dílech). Katolická církev se nedělí na strany, názorové směry či stoupence toho či onoho světce (viz o tom ap. Pavel: "Copak je Kristus rozdělen?" Celý kontext: 1 Korintským 1,10-13)