Rozsáhlý barokní komplex dal postavit majitel zdejšího panství František Antonín Špork (německy Sporck) v letech 1692–1724. Do roku 1694 byly postaveny lázně, ve své době jedny z nejvýstavnějších v Čechách. Roku 1702 bylo postaveno divadlo a závodiště, 1704 lázeňský dům a domy pro hosty, v letech 1707-1716 špitální kostel a hospital Milosrdných bratří se zahradou. V letech 1720-1724 přibyl nový lázeňský dům a Dům filosofů s knihovnou. Už za života hraběte Šporka význam lázní postupně upadal; po jeho smrti vinou nezájmu dědiců lázně chátraly. Byly postiženy řadou povodní, požárů i válečných událostí. Roku 1770 bylo přestavěno SZ křídlo hospitalu a v roce 1901 byl stržen vyhořelý zámek.
Ze zámku a lázní na levém břehu Labe se do dnešní doby dochovalo pouze kaskádové schodiště k Labi a hostinec s původním názvem U Zlatého slunce, který roku 2003 obnovil svoji činnost. Další budovy ze šporkovské éry stojí na dnes uměle zvýšeném labském nábřeží, mezi nimi i další restaurace, kterou do roku 2011 provozovala známá kukská postava, hostinský Jaroslav Vohradník.
Na pravé straně Labe se do dnešní doby dochoval hospital s kostelem Nejsvětější Trojice, postavený v letech 1707–1712 podle projektu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho. V kostele je řada vynikajících obrazů, dříve připisovaných Petru Brandlovi a celé dobové zařízení, v kryptě je hrobka Šporkovy rodiny a dřevěný krucifix od M. B. Brauna z roku 1726.
Hospital původně určený pro vojenské vysloužilce ze Šporkových panství spravoval řád Milosrdných bratří. Nyní je ve správě Národního památkového ústavu. Hospitální expozice je věnována zakladateli Kuksu hraběti Šporkovi, baroknímu umění a lékárenství. V hospitalu sídlí České farmaceutické muzeum, pracoviště Univerzity Karlovy.
Na dlouhé terase před hospitalem je galerie alegorických soch barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna z let 1715-1718: na jedné straně 12 ctností, na druhé 12 neřestí. Originály jsou dnes umístěny v bývalém hlavním nemocničním sále hospitalu, na terase jsou jejich kopie. Další cenné sochy jsou rozmístěny v barokní zahradě jižně od hospitalu: Alegorie svobodných umění z roku 1701, zbytka souboru trpaslíků (kolem 1713), Velký a Malý křesťanský bojovník (původně z Nového lesa) a z Betléma přenesený anděl Gloria (1731) a svatý Jeroným (1733) od A. Brauna.
Areál Nového lesa u Kuksu (nepřesně, ale rozšířeně též Betlém) je unikátní barokní sochařsko-krajinářskou realizací, vytvořenou v letech 1718–1732 za účasti významného barokního sochaře Matyáše Bernarda Brauna a jeho dílny pro hraběte Františka Antonína Šporka jako širší součást rezidenčního a lázeňského komplexu Kuks. Nachází se v Královéhradeckém kraji mezi městy Dvůr Králové nad Labem a Jaroměř, zhruba 2 km severně od Kuksu a zhruba 1 km od Stanovic, na jejichž katastru leží. Část sochařských prací v Novém lese je řazena k nejkvalitnějším dílům českého barokního sochařství. Od roku 2002 je areál chráněn jako národní kulturní památka.
26. února 1717 koupil hrabě Špork od města Dvůr Králové nad Labem za 2 900 zlatých les na severním svahu nedaleko Stanovic a Žirče o rozloze zhruba 70 ha, zvaný od té doby Nový a připojil jej k Panství Choustníkovo Hradiště, k němuž patřil i Kuks a Stanovice. V době koupě se jednalo o smíšený, spíše řidší les, který je dodnes součástí zalesněné hrany labského údolí, táhnoucí se odtud severozápadním směrem až ke 13 km vzdálenému vrchu Zvičina (tzv. Zvičinský zlom). Na území lesa se nalézalo ložisko vysoce kvalitního, pevného pískovce, který v podobě skal a balvanů vystupoval nad povrch. Není jasné, zdali zde byl pískovec těžen už před koupí hrabětem, prokazatelně se zde však těžil v roce 1731. Z této lokality velmi pravděpodobně pochází i materiál soch nacházejících se přímo v Kuksu. Roku 1718 zde byly založeny poustevny svatého Antonína poustevníka a svatého Pavla poustevníka. Roku 1720 byly dokončeny obě poustevny, okrasná a bylinářská zahrada s fontánami a vodotrysky a další drobnější objekty.
V květnu 1723 navštívil Špork Adršpašsko-teplické skály. Tato návštěva jej údajně inspirovala k tomu, že nechal sochařskou výzdobu tesat částečně přímo z rostlé skály. Patrně až po tomto datu začala vznikat Braunova sochařská výzdoba. Prvním provedeným dílem byl zřejmě reliéf Vidění svatého Huberta.
Roku 1725 se superior jezuitů z nedaleké Žirče A. Kirchmayer rozhodl v těsném sousedství Nového lesa, na vrchu, který je dnes odtěžen lomovou činností vybudovat kalvárii s kaplemi „na způsob oné v Hernalsu u Vídně“ vedoucí z Žirče. Následovala jednání o výměně částí sousedících pozemků. Smlouva uzavřená 24. prosince 1725, však byla o rok později, po Kirchmayerově smrti, prohlášena za neplatnou z důvodu právního pochybení. Špork zrušení této smlouvy neakceptoval a žirečské jezuity začal nevybíravě a všemi prostředky, například pomocí různých pamfletů, napadat. V rámci následného sporu patrně došlo k určitému přerušení prací (mezi lety 1729–31) a také k pořízení soupisu, z něhož víme, že v roce 1726 se zde nacházely kamenné sochy poustevníků Onufria a Garina, ležícího Jana Křtitele a ležící Máří Magdaleny, reliéf svatého Huberta a ještě nedochované patrně dřevěné sochy Krista pokoušeného ďáblem a ukřižovaného Krista.
Roku 1727 vznikal reliéf Klanění pastýřů (tehdy uvedený jako „jesličky“), další práce na něm jsou pak doloženy až roku 1731. V roce 1730 nechal Špork v Novém lese vybudovat kapli Povýšení Svatého Kříže. Roku 1731 došlo k částečnému urovnání sporu s jezuity, položení základního kamene kaple Kalvárie, vytyčení a kácení nových alejí k ní. Roku 1732 je doloženo vztyčení sochy Velkého Křesťanského vojína (Miles Christianus), jehož koncept však sahá ještě do období sporu s jezuity. Původně měla v lese stát menší verze této sochy, ale hraběti se zdála příliš malá a proto byla umístěna v Kuksu. Pokračovaly také práce na reliéfu Klanění pastýřů a hloubení betlémské jeskyně. Zmíněná kaple, respektive kostelík na Kalvárii, kaple Nalezení svatého Kříže a veškerá další zastavení křížové cesty byla vybudována roku 1735.
Současná podoba areálu Nového lesa je pouze fragmentem té původní. Vedle většinou torzovitě dochovaných kamenných soch zde byla také řada soch dřevěných, z nichž se do současnosti dochovala pouze jediná. Tak jako na jiných místech Šporkova panství, i zde zřejmě byly reliéfy vyřezávané přímo do kůry a kmenů živých stromů, podobně jako kamenné sochy tesané částečně přímo do rostlých skal či mohutných balvanů. Veškeré sochy byly živě polychromované.
Kromě soch byla v lese řada již zmíněných fontán, celkem sedm meditačních pousteven (Sv. Františka, Sv. Pavla, Sv. Antonína, Sv. Jeronýma, Sv. Huberta, Sv. Jiljí a Sv. Druna), vyhlídkový pavilon atd. Les byl také proťat několika průseky, částečně proto, že zde vedly cesty, částečně kvůli malebným průhledům do krajiny s panoramatem Krkonoš na obzoru. Les měl tedy v podstatě parkovou úpravu. Přitom ovšem patrně po celou dobu fungovaly v lese také již zmíněné pískovcové lomy.
Ideovým důvodem vzniku areálu byla snaha zakladatele vytvořit prostředí vhodné k pěstování anachoretské zbožnosti, k modlitbě a rozjímání uprostřed „nespoutané“ přírody. Podobná místa s poustevnami vytvářel hrabě Špork předtím už na svém panství Lysá nad Labem. V okolí Kuksu ještě založil poustevnu svatého Františka z Assisi u Stanovic a Hubertovo údolí v severovýchodní části panství.
Důraz na kající modlitbu a rozjímání vyjadřuje ikonografie všech dochovaných částí areálu, neboť se s výjimkou celé skupiny „betléma“ jedná o zobrazení kajícníků. Betlémská jeskyně i s přilehlými reliéfy Klanění pastýřů a Příchod tří králů je pak jakýmsi „ideovým úběžníkem“, který poukazuje na Krista jako „dokonavatele víry“, spasitele světa a ústřední postavu křesťanství. Totéž poselství obsahuje také skupina Jákobovy studny.
K této ikonografii však, dnes spíše okrajově, ovšem ve své době velmi viditelně, přistupuje důraz vyjádřený sochou Křesťanského vojína. Tento důraz, který reprezentovala také řada nedochovaných, většinou dřevěných soch a maleb pamfletického ražení, představuje Šporka jako křesťanského bojovníka bojujícího proti zlu, za něž Špork považoval mj. žirecké jezuity.
Z uměleckého hlediska patří mnohé sochy k vrcholům díla Matyáše Bernarda Brauna. I zde ovšem výrazně působili také dílenští pomocníci, tovaryši. Rozborem uměleckého rukopisu lze v areálu jednoznačně rozlišit dvě stylové a časové vrstvy, které zřejmě souvisí s přerušením prací mezi lety 1729 a 1731. První je vrcholně barokní, s vysokým podílem Braunovy vlastnoruční práce, druhá už má výrazně klasicistnější charakter a bývá v ní spatřován silný autorský vliv Braunova synovce Antonína.
Do první skupiny patří všechny sochy kajícníků, a to včetně sousoší Jákobovy studně vytvořené mezi lety 1726-29. do druhé pak reliéfy Klanění pastýřů, Příchod tří králů a dnes přenesené sochy anděla Gloria a Křesťanského vojína. Sporné je zařazení reliéfu svatého Huberta, který umělecky patří do druhé skupiny, ač je doložen již roku 1723.
Umělecky nejkvalitnějším dílem je zřejmě socha poustevníka Garina. Kvalitou (přes fragmentální dochování) vynikají také sochy Máří Magdaleny, Jana Křtitele a sousoší Studny Jákobovy Naopak nejslabšími díly jsou anděl Gloria a Křesťanský vojín.