Lankávatára sútra
sa. (čín. Leng-ťia-a-pcha-tuo-luo-pao-ťing, zkráceně Leng-ťia-ťing, jap. Rjógakjó), dosl.: "Sútra o sestoupení na Lance"; mahájánová sútra, jež zdůrazňuje nauku "vnitřního osvícení", které ruší veškerou dvojnost a je povznesené nad všechny odlišnosti. Takovou zkušenost umožňuje uskutečnění tathágatagarbha (viz též buššó), jež je imanentní každé bytosti. V této sútře nacházíme též představu, že slova nejsou pro přenos učení podstatná. Zde je zřejmě patrná příbuznost z naukou zenu je tedy vedle Diamantové sútry a Mahájánašraddhótpádašástry jedním z mála tradičních mahájánských textů, jež na tuto školu měly značný vliv. Bódhidharma, 1. čín. čchanový patriarcha, jej měl předat svému učedníkovi Chuej-kcheovi (Eka). K Lankávatára sútře lze vystopovat rovněž Šen-siouovu nauku "postupného osvícení" (zengo).
Sútra se skládá z devíti prozaických kapitol promísených verši a jedné kapitoly ve verších. Poprvé byla přeložena do čínštiny v 5. stol. Děj této sútry je rámcově zasazen do učeného shromáždění na Cejloně, v jehož průběhu Buddha na pozvání krále odpovídá na různé otázky, které mu klade bódhisattva Mahámati, a hlásá nauky blízké učení jógačáry.
lao-š´
čín.; viz róši
la-pa
čín.; viz róhacu
Lin-ťi-lu
čín., dosl.: "Záznam (slov) Lin-ťiho"; sbírka výroků a poučení mistra Lin-ťi I-süana (Rinzai Gigen), je zde též krátce zachycen jeho život, mondó s jeho mistrem a mnoho dalších mondó mezi Lin-ťim a jeho žáky a dalšími mistry čchanu. Tyto zenové rozhovory jsou hojně užívány jako kóany pro zenové studenty.
Liou-cu ta-š´
čín. (jap. Rokuso Daiši), dosl.: "Velký mistr Šestý patriarcha"; čestný titul, jímž je nazýván v mnoha spisech Chuej-neng (Enó), 6. patriarcha čchanu v Číně.
Liou-cu ta-š´ fa-pao-tchan-ťing
čín. (jap. Rokuso Daiši hóbódangjó, zkr. Dangjó), dosl.: "Sútra Šestého patriarchy přednesená z tribuny dharmového pokladu" či "Tribunová sútra"; základní spis zenu, v němž je zaznamenána Chuej-nengova (Enó) biografie, výklad a výroky.
Lotosová sútra
(sa. Saddharmapundaríka sútra, čín. Miao-fa-lien-chua-ťing, jap. Mjóho renge kjó, zkr. Hokkekjó, dosl.: "Sútra lotosu pravého zákona"); jedna z nejvýznamnějších súter mahájánského buddhismu, jež je zvlášť populární v Číně a Japonsku. Z jejího učení vycházejí školy Tchien-tchaj (Tendai) a Ničirenova škola, ale uznávají ji i další směry, protože obsahuje základní myšlenky mahájány: učení o transcendentní povaze Buddhy a o možnosti všeobecného vysvobození. V mahájáně je považována za sútru, obsahující úplnou Buddhovu nauku, na rozdíl od hínajánských súter, jež pojednávají jen o jejich dílčích aspektech. Buddha ji prý zvěstoval na závěr své učitelské činnosti. Zaznamenána byla poprvé kolem roku 200.
Lotosová sútra tvoří Buddhovo kázání přednesené na Supím vrchu před obrovským množstvím různých bytostí. Buddha v něm ukazuje, že existuje mnoho metod, s jejichž pomocí může tvor dosáhnout osvícení (viz též bódhi), ale všechny jsou ve své podstatě totožné a jejich odlišnosti mají jen přechodný charakter: "vozidla" šrávaků, pratjékabuddhů a bódhisattvů se vzájemně liší jen potud, že jsou přizpůsobena odlišným schopnostem jednostlivých bytostí. Buddha učil o těchto třech vozidlech (trijána) díky své "obratnosti v metodě" (upája). Ve skutečnosti však existuje jen jediné vozidlo, Buddhovo vozidlo, jež vede k osvícení a zahrnuje hínajánu i mahájánu.
Lotosová sútra též zdůrazňuje význam důvěřivého spoléhání na cestu k vysvobození, při jehož upevňování nabízejí pomoc i buddhové a bódhisattvové. Zvláštní kapitola je věnována bódhisattvovi Avalókitéšvarovi, v níž je neobyčejně zřetelně vyjádřena myšlenka přispění bódhisattvů.
V Lotosové sútře není Buddha chápán jako historická osobnost, ale jako projev dharmakáji (trikája), jež trvá věčně. Každý tvor má podíl na tomto transcendentním bytí Buddhy (buddhovská přirozenost, buššó) a může se tedy stát Buddhou, tj. probudit se k jeho pravé podstatě.
Lü-cung
čín., přibl.: "Škola disciplíny", "Řádová škola" (celým názvem Nan-šan lü-cung, Škola disciplíny Jižní hory), "Vinajová škola"; škola čín. buddhismu, jež má počátky u Tao-süana (596-667). Základem této školy je kodex disciplíny dharmaguptaků, obsažený ve "Vinaji čtyř dílů" (čín. S´-fen-lü).
Těžištěm praxe této školy spočívá na striktním dodržování vinajových pravidel, jež obsahují podle Dharmaguptakavinaji 250 pravidel pro mnichy a 348 pro mnišky. Přestože tato vinaja je hínajánského původu, byla považována za závaznou také u mahájánských škol Číny. Tato škola byla v roce 745 přenesena Ťien-čenem do Japonska (Ricu šú).
Založením tohoto směru chtěl Tao-süan zdůraznit, že v buddhismu tvoří dodržování řádových pravidel podstatnou část praxe. Kladl důraz také na důležitost správného vykonání zasvěcení a ve svém klášteře stanovil závazné formality pro zasvěcování mnichů.
Škola disciplíny či vinaji rozeznává dvě kategorie pravidel:
- pozitivní" pravidla, jež stanoví chování členů řádu při určitých příležitostech, jako oslavy, vyprošování almužny atd.;
- "negativní" pravidla, která zakazují jisté činy, jako usmrcování, krádež, lhaní atd.