Poutní kostel Zvěstování P. Marie a cisterciácké probošství
1710, 1720 - 1764, novostavba; stavebnící opati cisterciáckého kláštera v Plasích
Jako jeden z nejbohatších církevních ústavů v Čechách dokázal plaský klášter využít Santiniho schopností v plné míře. V pamětním zápise kláštera je v roce 1710 uváděno schválení projektu nového poutního kostela Zvěstování P. Marie, včetně ambitu a probošství v Mariánské Týnici. Samotná stavba ale probíhala velmi zvolna. Do konce života opata Tyttla bylo dokončeno západní ambitové nádvoří a provedeno obvodové zdivo. Vlastní kostel byl vysvěcen až v roce 1762. Po zrušení plaského kláštera v roce 1784 byl po celé jedno a půl století areál v Mariánské Týnici téměř neudržován, aby havarijní stav vyvrcholil zřícením kopule a kleneb kostela v roce 1920. Spolek pro záchranu Mariánské Týnice postupně opravoval ambity a provizorně zastřešil kostel. Teprve v roce 2005 byla znovu vznesena hlavní kopule chrámu. Samotná stavba kostela je založena na půdorysu řeckého kříže. Nad jeho osou je osazena výrazná kopule, ramena pak jsou kryta mansardovými střechami. Západní ambitové nádvoří je doplněno nárožními kaplemi. Jsou založeny do šestiúhelného půdorysu a kryty plackovými klenbami. Celá stavba probošství a kostela působí ve svém solitérním provedení, umístěná v pohledových zónách volné krajiny nesmírně harmonicky a je příkladem Santiniho ucelené koncepční činnosti.
Historie obce
Roman z Týnce nemaje potomků odkázal v roce 1230 plaskému klášteru vsi Týnec, Olšany a pustý Újezd, které měly klášteru připadnout po smrti jeho manželky. V potvrzení majetku kláštera papežem Inocencem IV. z roku 1250 je v Týnci uváděn kostel sv. Petra a Pavla. Kaple v Týnci existovala údajně už ve 12. století. Plaský klášter bohatl až roku 1310. Začal upadat až za Jana Lucemburského, jehož náročná finanční politika kláštery zadlužila. Situace se dále zhoršila za husitských válek, kdy byl plaský klášter v roce 1421 vypálen a zpustošen husity. V letech 1420-1425 císař Zikmund zastavil veškerý majetek plaského kláštera okolním šlechticům, kteří mu v období válek poskytovali finanční a vojenskou pomoc.
Okolí Týnce připadlo Kolowratům, ale mniši se snažili kostel v Týnci udržet a sloužili zde bohoslužby. Až v roce 1480 se hospodářská situace cisterciáků v Plasích zlepšila a opat Adam nechal pobořený týnecký kostelík opravit. V prvním desetiletí 16. století klášter získal zpět část svých vsí, které ztratil během husitských válek, a pořídil do kostela dřevěné sousoší Panny Marie a Anděla Zvěstování. Roku 1518 byl kostel vyloupen. Při kostele byl usazen jeden z plaských řeholníků jako poustevník, aby kostel udržoval. Týnecké pozemky byly obdělávány z části z dvora Olšany, částečně byly pronajímány poddaným.
Florián Gryspek připojil Týnec ke Kralovicím a vystavěl tu mlýn. Opati kláštera samozřejmě s převodem majetku nesouhlasili a dlouhé roky se s Gryspeky soudili, až v roce 1613 dostali Týnec nazpět. Ke kostelíku se začaly konat pouti k uctívané soše Panny Marie od anděla pozdravené. V průběhu třicetileté války byl kostel opět zpustošen. Po válce, za vlády opata Jakuba Vrchoty z Rosenwertu byl kostelík přestavěn a rozšířen – poprvé okolo roku 1640 a následně v letech 1648–51.
Opat Ondřej Trojer využil potlačené selské povstání v roce 1680 a nechal vzbouřence vysázet monumentální lipovou alej z Kralovic doplněnou sedmi kaplemi zasvěcenými sedmi radostem Panny Marie. Do dnešní doby se z aleje zachovala jen poslední Radimova lípa. Na konci 17. století Trojer kostel nechal přestavět a zvětšit, na straně presbytáře připojil nové ambitové nádvoří a k průčelí přidal zvonici. Postavil i proboštství a věž s hodinami umístěnou do prostoru mezi ambity a proboštstvím. Ve fundační listině z roku 1699 vydané opatem se praví, že proboštství má sloužit pro rozmnožení uctívání Panny Marie ve zdejším kostele a zároveň pro zajištění řádových bratří, především vysloužilých.
Po zrušení plaského kláštera v roce 1784 byl po celé jedno a půl století areál v Mariánské Týnici téměř neudržován. Havarijní stav vyvrcholil zřícením kopule a klenebních pasů na severozápadní straně kostela dne 17. ledna 1920. I přes pokusy o záchranu jihozápadní části kopule se celkově zřítila brzy ráno 3. března 1929. Spolek pro záchranu Mariánské Týnice postupně opravoval ambity a provizorně zastřešil kostel. Teprve v roce 2005 byla znovu vznesena hlavní kopule chrámu.
Kostel
Římskokatolický kostel Zvěstování Panny Marie v Mariánském Týnci u Kralovic z 18. století se nachází v areálu bývalého proboštství Mariánská Týnice cisterciáckého kláštera v Plasích. Po zrušení kláštera v roce 1785 stavba začala chátrat, takže v roce 1920 došlo ke zřícení kupole kostela i s okulem. V 60. letech 20. století Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů pod vedením Dobroslava Líbala provedl pasportizaci celé stavby Mojmír Horyna a navrhl její rekonstrukci. V letech 1990–1995 vypracoval pražský památkový architekt Ing. Jindřich Rineš (1943–2016) projekt na obnovení kupole a vzápětí byla zahájena celková rekonstrukce kostela, dokončená v roce 2008. Společně s celým areálem je kostel chráněn jako kulturní památka[1] a v roce 2018 byl prohlášen národní kulturní památkou.
Když kolem roku 1707 začal plaský opat Eugen Tyttl (1699–1738) na doporučení sedleckého kolegy Jindřicha Snopka spolupracovat s Janem Blažejem Santini-Aichelem, poutní místo v Mariánské Týnici cisterciáky spravované bylo v poměrně dobrém stavu.
Projekt novostavby byl sice hotov již o tři léta později a základní kámen stavby položen 2. července 1711, nicméně k začátku stavby došlo až v roce 1720, a stavební a výzdobné práce trvaly více jak třicet let do roku 1751, respektive 1762, kdy byl kostel vysvěcen. Proboštství bylo dokončeno o dva roky později a teprve v roce 1777 bylo sousoší Zvěstování Panny Marie přeneseno na hlavní oltář nového kostela. Ani ne deset let poté, roku 1785, byl klášter v Plasích, stejně jako jím spravované mariánské poutní místo v Týnici, zrušen. Dlouhodobě neudržovaná stavba tedy výrazně chátrala, což v roce 1920 vyústilo ve zřícení kupole a části kleneb kostela. Díky dobrovolnickému Spolku na záchranu Mariánské Týnice, v jehož čele stál ing. arch. Hanuš Zápal (1885-1954), se podařilo degradaci zastavit. Celý komplex byl postupně (od roku 1996) zrekonstruován a následně v roce 2005 nad křížením kostela opět vztyčena kupole. V současné době slouží místo jako sídlo expozice Muzea a Galerie severního Plzeňska.
Architektura
Chrám Zvěstování Panny Marie projektoval Santini v roce 1710 jako centrálu na půdorysu řeckého kříže s okosenými rohy. Horyna v tomto případě zdůrazňuje bravurní práci s geometrií, zde konkrétně s metodou „kvadriangulace“. Tato už od středověku známá metoda pracuje se sítí soustředných kružnic, do nichž je vepisován či jimž je opisován geometrický útvar čtverce, nicméně v každé z nich pootočeném o 45°. Do místa protnutí všech diagonál a os, tedy do středu takto promyšlené kompozice je pak umístěno křížení chrámu, vertikálně završené kupolí, jež ve vrcholu nese mariánskou hvězdu, dominantu stavby a potažmo i celého poutního místa. Ramena kříže osmiúhelníkového půdorysu architekt z jedné šestiny zasunuje do středu, završuje plackovou klenbou nad příčným obdélníkem a v exteriéru uzavírá pro něj typickou mansardovou střechou. Dvojvěží zvonic je pro zachování centrality chrámu vysunuto mimo jeho hmotu.[ Monumentalita exteriéru kostela je podtržena poměrně skromným členěním pláště, jehož povrch architekt nerozbíjí zdobnými detaily, naopak iónské pilastry, použité v exteriéru i interiéru, vertikalitu stavby jen umocňují. Tradiční schéma centrály na půdorysu řeckého kříže mohl Santini poznat v díle svého učitele Jeana Baptisty Matheye. V tomto kontextu je nezbytné zmínit projekt kostela Panny Marie Božské Prozřetelnosti v Praze, na jehož dostavbě se Santini podílel a jež naznačuje vzhled týnické centrály. Zprostředkovaně jej pravděpodobně poznal i v díle Guarina Guariniho, konkrétně v návrhu kostela Sainte-Anne-la-Royale v Paříži. Toto centrální půdorysné schéma Santini následně využívá i v projektu kostela sv. Václava ve Zvoli (1713) a samozřejmě také při projektování poutního kostela Jména Panny Marie ve Křtinách u Brna (1718). A jak poukazuje Rostislav Švácha, nejen půdorysné řešení sakrální architektury Křtin a Zvole vycházelo z týnického projektu. Celistvěji působící projekty obou mladších areálů obměňují konvexně-konkávním zpracováním jejich starší, lineární předobraz.
Ani budova proboštství, jež navazuje na hloubkovou osu kostela, není bez paralel, nejsnáze snad dohledatelných v díle J. B. Matheye. Švácha také v tomto kontextu upozorňuje, že i pro samotné uspořádání, „navléknutí“, jednotlivých budov chrámu a proboštství na jedné ose můžeme nalézt paralelu v původním projektu kláštera v Plasech
Centrální stavbu chrámu v Mariánské Týnici měly podle originálního projektu symetricky na západní i východní straně provázet ambitové dvory, z nichž byl dokončen pouze jeden stávající. Tříramenná stavba ambitu, obklopuje ve svém nitru čtverec a ze západu nasedá na příčnou osu kostela, v místech kde ramena kostela svírají úhel. Každé z ramen ochozu tvoří pět obdélných polí zaklenutých taktéž plackami. Do nároží ambitu vložil architekt na příčnou osu orientované kaple šestiúhelníkového půdorysu. Kaple jsou mírně vyvýšeny nad hmotu chodeb, zaklenuty plackou nad půdorysem oválu a završeny taktéž mansardovou střechou. Právě půdorysný tvar šestiúhelníku, uvádí Horyna jako „dobově poměrně neobvyklý, pro Santiniho naproti tomu však svrchovaně příznačný“ a v soudobé tvorbě Santiniho kolegů nemající obdoby. Obdobné kompoziční a půdorysné ztvárnění prostoru můžeme na počátku 18. století najít jednak v Santiniho projektu pro Plasy, kde je šestiúhelníkový půdorys použit v místě styku chodeb cisterciáckého konventu a následně i u ambitu zahrady prelatury, ale zejména v pojetí ambitu poutního místa Panny Marie Vítězné na Bílé Hoře, jehož autorství mu bylo na základě zmíněných paralel připsáno.[18] Inspiračním zdrojem pro mladého architekta snad mohl být Michelangelův nerealizovaný projekt kostela S. Giovanni dei Fiorentini, jenž pracuje s obdobným půdorysným a osově provázaným schématem.[19]
Samotná novostavba poutního kostela Zvěstování Panny Marie a cisterciáckého proboštství v Mariánské Týnici nebyly motivovány, jak zmíněno v úvodu, akutní potřebou obnovy místa, spíše touhou uměnímilovného opata Tyttla oslavit a projevit úctu Panně Marii. Tomuto záměru by snad také odpovídala monumentalita stavby, stejně jako její promyšlené zasazení do krajiny. Novostavba poutního místa je dobře viditelná ze vzdálenosti několika kilometrů a tvoří tak dominantu celého místa. Akcent na gradaci hmot a pohledovost stavby je patrný zejména při příchodu k areálu z jihu. V tomto případě se před návštěvníkem v prvním plánu zjeví podélně pojatá budova proboštství, za kterou se v plánu druhém tyčí vertikální dominanta chrámu Zvěstování Panny Marie.
Monumentálního vyznění stavby se ve své stati nezříká ani Rostislav Švácha, avšak Santiniho tvorbu přibližně kolem roku 1710, kam patří i projekt Mariánské Týnice, označuje termínem „vyhroceného dualismu.“ Tuto jeho část tvorby charakterizuje jako plnou protipólů. Statickou architekturu kostela Zvěstování Panny Marie staví do kontrastu se stavbami kostela Nejsvětější Trojice v Rychnově nad Kněžnou (1710), kaple sv. Bernarda v Plasích (1711), kostela v Jesenci (1711), Jaroměřicích u Jevíčka (1712) a řadí sem i průčelí kostela v Bobrové (1714), jejichž pláště jsou dynamičtěji zvlněny. Nicméně nejen v porovnání mariánského chrámu v Týnici s dalšími stavbami spatřuje Švácha rozpor. Určitou disparátnost pozoruje i ve vyznění stavby samotné, v expresivním pojetí interiéru (originálně pojatý motiv kladí a svazky pilastrů) oproti „stroze racionálnímu“ exteriéru stavby, což je pro Šváchu charakteristickým znakem Santiniho staveb přelomu prvního a druhého desetiletí 18. století.
Malby
Z původní barokní výmalby chrámu se dochovala iluzivní architektonická kulisa hlavního oltáře se čtyřmi iluzivně malovanými figurami řádových patronů cisterciáků, jsou to (zleva) sv. Bernard z Clairvaux s nástroji umučení Krista, sv. Alberik, sv. Robert z Molesme a sv. Štěpán Harding. Uprostřed mezi nimi je malovaný štít se znakem opata Eugena Tyttla. Na stěnách bočních lodí se dochovaly čtyři malované kartuše, dvě se starozákonními scénami a dvě se zlomky neidentifikovaných výjevů.
Na klenbě původní kopule se nacházela malba Oslava Panny Marie od Siarda Noseckého z roku 1750. Malbu holubice Ducha svatého v okulu a věnec s anděly na klenbě nové kupole roku 2008 zhotovily restaurátorky ak. mal. Dagmar a Radana Hamsíkovy.
Zařízení
V době zrušení poutního místa stál v presbytáři před Kramolínovou malbou mramorový oltář od pražského kameníka Josefa Lauermanna z 50. let 18. století se sochařskou výzdobou Ignáce F. Platzera (adorující andělé, sv. Jáchym a sv. Anna. Uprostřed oltáře se v prosklené skříni nacházel pozdně gotický reliéf (sousoší) Zvěstování Panně Marii od Mistra Týnského Ukřižování. V postranních ramenech kostela stály boční oltáře sv. Jana Nepomuckého a Čtrnácti svatých pomocníků z Platzerovy dílny. U severního pilíře byla kazatelna. Po roce 1785 byla většina zařízení kostela a proboštství prodána nebo darována do okolních farností. Gotický reliéf, sochy andělů a svatostánek byl umístěn na hlavní barokní oltář kostela sv. Petra a Pavla v Kralovicích. Stejný kostel obdržel i lavice. Hlavní a boční oltáře se dostaly do kostela sv. Jakuba v Příbrami. Kazatelna a varhany byly darovány do kostela sv. Vavřince v Žebráku.
Z původního zařízení se na místě dochovala dřevořezba jednoho rokokového oltáře (sochy a obraz byly v 90. letech 20. století uloupeny), opatské křeslo Eugena Tyttla s řezaným znakem na zadním opěradle a tři trámy po sňaté kazatelně.