Oybin (česky Ojivín či Ojvín) je lázeňské a výletní městečko na jihovýchodě Saska, v okrese Zhořelec, poblíž hranic s Českou republikou.
Městečku dominuje mohutná pískovcová stolová hora s ruinami stejnojmenného hradu a kláštera.
První zmínky o hradu jsou z počátku 13. století. Žitavsko dlouhá léta patřilo rodu Ronovců. Roku 1290 se zde připomíná v listinách Čeněk z Ojvína, až v roce 1319 Jindřich z Lipé pocházející z tohoto rodu, celé území včetně hradu Ojvín předal králi Janu Lucemburskému výměnou za území na Moravě. V 14. století nechal hrad výrazně přestavět jeho syn, král Karel IV. Hrad byl jeho oblíbeným sídlem a navíc v dohledu Žitavy demonstroval moc českého panovníka nad celým Žitavskem. Rozhodnutím Karla IV. zde byl později vybudován klášter celestýnů. Hrad měl strategicky významnou polohu na obchodní stezce z Čech do Lužice.
V roce 1429 odolal i útoku husitů.
Romantická zřícenina hradu a kláštera Oybin je asi největší turistickou atrakcí Žitavských hor a jednou z nejvýznamnějších památek Horní Lužice. Stojí na temeni mohutné pískovcové stolové hory (514 m), vystupující asi 120 m nad severním okrajem letoviska Kurort Oybin. Hrad vznikl asi ve 13. století jako strážní stanoviště u významné zemské stezky, spojující Čechy s Lužicí, ale hradní skála i okolní krajina byly osídleny už dávno předtím.
Nejstarší prokázané osídlení je z doby bronzové, pravděpodobně z 11. století před naším letopočtem. V té době asi také vzniklo první opevnění kopce, které dokládají mimo jiné i nálezy několika forem k odlévání bronzových výrobků - seker, prstenů a hrotů šípů. V údolí Hausgrund na severní straně skalního suku byl tehdy ochranný val, uzavírající výstup na kopec. Od 6. století před naším letopočtem byl zřejmě kopec i s okolím neobydlený a znovu byl lidmi využíván teprve v 11.-12. století, jak o tom svědčí nálezy slovanských střepů. Z období slovanského osídlení pochází také jméno hradu, jehož nejstarší dochovaná forma z roku 1290 je Moibin - místo Mojbovo. K jeho změně na Oybin došlo v souvislosti s pozdějším německým osídlením.
Celkový pohled na zříceniny hradu a kláštera. Johann von Guben, žitavský městský písař z poloviny 14. století, uvádí jako zakladatele hradu Chvala z Lipé, který skálu podle pověsti objevil v roce 1256 při lovu medvědů. Jisté je, že Žitavsko patřilo od prvních desetiletí 13. století pánům ze Zittau a z Lipé z českého šlechtického rodu Ronovců. V severní části vrchu tehdy existovalo malé opevnění, jehož hlavní stavbou byla zřejmě dřevěná nebo hrázděná věž. Jihozápadní část hory byla již v té době chráněna předsunutým opevněním a později byl na kopci vystavěn takzvaný Lipský hrad (Leipaburg), který je dnes nejstarší dochovanou stavbou. V letech 1311-1319 hrad rozšířil Jindřich z Lipé, který jej dostal od Jindřicha VII. jako říšské léno za zásluhy při volbě Jana Lucemburského za českého krále. Roku 1319 dal Jan Lucemburský hrad s celým Žitavskem do zástavy slezskému vévodovi Jindřichu Javorskému, po jehož smrti v roce 1346 Žitavsko opět připadlo českému králi, kterým se stal Janův syn Karel IV.
Zbytky vnější zdi císařského paláce. Nový majitel začal s přestavbou hradu tak, aby lépe odpovídal tehdejším představám o kráse a reprezentativnosti. První stavbou, vystavěnou v tomto duchu, byl v roce 1364 císařský palác. V roce 1369 založil Karel IV. na Oybinu klášter Celestýnů, který podléhal řádovému klášteru v italské Sulmoně. Klášter využil především císařský palác a přilehlé budovy směrem ke kostelu, zatímco opevnění, úřední dům a obytná věž zůstaly součástí královského hradu. Během 15 let byl postaven nový klášterní kostel, který nese charakteristické znaky pražské chrámové stavební školy Petra Parléře. Po dokončení jej 6. listopadu 1384 vysvětil k poctě Svatého Ducha, Panny Marie, sv. Václava a sv. Celestýna pražský arcibiskup Jan z Jenštejna.
Při volbě nového českého krále roku 1420 se Žitava i ostatní hornolužická města postavila za Zikmunda Lucemburského, čímž si znepřátelila husity. Ti podnikli do Lužice několik tažení, při nichž zpustošili Žitavu i přilehlé okolí, ale hrad s klášterem zůstaly ušetřeny. Bezpečná poloha kláštera byla také již roku 1421 využita k uložení tří zapečetěných schránek s relikviemi, odvezených před husity z pražské katedrály. Ještě 28. září 1429 se husité pokusili na Oybin zaútočit, ale nedobyli ho.
V poslední čtvrtině 15. století byla zahájena přestavba kláštera, na níž se podílel zhořelecký městský stavitel Konrad Pflüger. Stavební práce se táhly nejméně do roku 1520. V císařském paláci byly vybudovány nové klenby, na několika místech byla vestavěna nová okenní ostění a ve skále na jižní straně kostela byl vytesán ochoz. Tím ale rozkvět kláštera skončil, protože pod vlivem reformace do něj už další mniši nevstupovali. V září 1555 zemřel poslední Převor Christoph Uthmann a v klášteře pak zůstal jen jediný mnich Gottschalck. V následujícím roce Oybin navštívil Petrus Canisius, aby zde zvážil zřízení jezuitského kláštera. Správu oybinského majetku ale získala do zástavy Žitava a dlouhodobé spory nakonec vedly Jezuity k tomu, že roku 1562 z Oybinu odešli.
V roce 1574 hrad s klášterem i přilehlými pozemky koupila Žitava, ale nového využití se hrad už nedočkal. Za velké bouře 24. března 1577 byl zapálen bleskem a téměř celý areál byl požárem do základů zničen. K jeho obnovení už nedošlo a zříceniny pomalu chátraly. Ke zkáze přispělo 14. května 1681 zřícení velké skály, která s sebou strhla celou hradní věž a zavalila nádvoří i několik domů v obci pod hradem. Další škody vznikly při pozdější těžbě kamene ve spodní části hradu.
Až téměř do konce 18. století byl hrad zarůstající ruinou a teprve v období romantismu byly jeho trosky znovu odhaleny. Zvláštní zásluhu na tom měli malíři Caspar David Friedrich a Carl Gustav Carus, kteří svými díly vzbudili zájem dalších umělců i veřejnosti. Díky tomu byly již v roce 1829 zříceniny zpřístupněny turistům a v roce 1883 zde Alfred Moschkau vytvořil muzeum. V pozdějších dobách ale hrad nebyl příliš udržován a jen obtížně se dařilo zastavit další hroucení zdí. V roce 1990 byl stav už tak vážný, že hrozilo uzavření celého hradu. Teprve potom byly zahájeny rozsáhlé opravy, které trvaly několik let. V jejich průběhu byly zrestaurovány hradní věže, kostel, zdivo císařského paláce a nově upraveno muzeum.
Pohled na zříceniny hradu z vyhlídky na kostelní věži. Zříceniny hradu a kláštera nad údolím Hausgrund.
Přístup ke hradu vedl původně po východním úbočí Schuppenbergu a po mostě přes rokli Ritterschlucht. Na plošině těsně pod hradem bylo opevněné předhradí s postranním východem do Hausgrundu, kde ležely klášterní rybníky.
Samotný hrad byl od předhradí oddělen dnes již neexistující branou, jejíž polohu prozrazují jen hluboké záseky ve skále. O kousek dál je další brána s padacím mostem, kterou se dnes vstupuje do hradního areálu. Za touto branou stávaly hospodářské budovy se stájemi a v ohybu cesty se dochovaly zbytky obvodových zdí takzvané krejčovské světničky a čeledníku, do nichž je dnes vestavěna moderní správní budova s pokladnou. Za ní stoupají do hradu Jezdecké schody, po jejichž pravé straně je malá cisterna s vytesanými kanálky ke svádění dešťové vody. V hradbě nad Jezdeckými schody je další věžová brána s nepravidelným půdorysem, pocházející ze 13. nebo z počátku 14. století, kterou se vchází na hradní nádvoří.
Druhá hradní brána, kterou se dnes vchází do areálu hradu. Třetí věžová brána se zbytkem hradby.
Zbytky zdí úředního domu. Na levé straně nádvoří jsou zbytky zdí úředního domu, který pravděpodobně sloužil správě kláštera. V jeho severním křídle bývala také kuchyně a další hospodářské místnosti. Ze sousední budovy se dochoval už jen sklep, spojený později s přilehlou obytnou věží. Před hradbu je zde vysunutá půlkruhová věž, pod kterou je ve skále šachta, sloužící asi jako cisterna.
Na západním konci hradu stojí čtvercová obytná věž pánů ze Zittau, označovaná také jako "Leipaburg", která je nejstarší existující hradní budovou. Zazděné gotické okno na západní straně naznačuje, že dvě dolní poschodí věže mohla být za Karla IV. využívána jako kaple. Dnes je zde hradní muzeum, založené roku 1883 Alfredem Moschkauem. Vchod do věže je ale novodobý, protože původní přístup vedl zvenku přes dnes již neexistující horní patro. Na severovýchodě přiléhá k obytné věži budova s přibližně trojúhelníkovým půdorysem. V jejím prvním patře byl reprezentační sál, který zasahoval i do západního křídla císařského paláce.
V dochovaných prostorách obytné věže pánů z Lipé a ze Zittau je zřízeno muzeum. Pohled na zříceniny císařského paláce z hradního nádvoří.
Zřícenina císařského paláce je jednou z nejpůsobivějších staveb hradu. Její zdi se zvedají přímo nad údolím Hausgrund a dosahují až do výše druhého poschodí. Stavba má jen prostá okna, ale ve druhém patře najdeme i jedno pozdně gotické okenní ostění s draperiovým obloukem. Po založení kláštera mniši využívali císařský palác jako refektář. Při opravách hradu byly ve sklepení nalezeny zbytky kachlů dokládající, že v jedné z místností nad sklepem stála nádherná kachlová kamna z 1. poloviny 16. století. Ve východní části sklepa byl na čtvercovém trámovém rámu nad skalní puklinou upraven záchod. Jižně od císařského paláce byly objeveny dvě malé místnosti, z nichž jedna sloužila jako pec vzduchového vytápění.
Mezi císařským palácem a klášterním kostelem byly ještě další budovy, z nichž se zachovaly jen nepatrné zbytky. Nejstarší z nich, využívaná později jako márnice, překlenula skalní puklinu se zbytky starších hradních zdí. Ve stěně vedle márnice je nádherné gotické okno z konce 15. století, kterému se říká "Knihovní okno".
Gotické Knihovní okno vedle klášterního kostela. Pohled z kostelní lodi do kněžiště. Svatováclavská kaple na severní straně kostela.
Pohled na klášterní kostel z jihovýchodní strany. Úchvatným dojmem působí zřícenina klášterního kostela ze 2. poloviny 14. století, jehož podlaha je o patro výše, než nádvoří. Jednolodní stavba bez střechy má jižní stěnu částečně vytesanou z pískovcové skály a zvnějšku ji obchází ještě tesaný ochoz, pocházející ze 16. století. K severovýchodní straně kostela je přistavěná svatováclavská kaple, využívaná jako sakristie, a pod ní je klenutá místnost bez oken, která snad kdysi sloužila jako pokladnice. Podél severní strany kostela prochází křížová chodba, tvořící jediné spojení hradu se zadní části skalního masivu. V patře nad křížovou chodbou se nachází tři menší kaple. Pod podlahou kostelní lodi je místnost s valenou klenbou, která se někdy označuje jako hrobka, i když k tomuto účelu pravděpodobně nikdy nesloužila. Na jihozápadním nároží kostela je přistavěná věž, ve které bývaly zavěšené zvony, a dnes je odtud pěkný výhled na hrad i okolí.
Na prostranství před kostelem bývaly ještě další stavby, jejichž existenci dosvědčují drážky, vysekané ve skále a v kostelní zdi. Kolem ležící pískovcové bloky připomínají skalní řícení z roku 1681, při kterém měla být zničena i velká obranná věž, o jejíž existenci dnes bohužel nemáme žádné jednoznačné důkazy. V zákoutí mezi balvany stojí kamenný památník s bustou Christiana Augusta Pescheka (1760 - 1833).
Místnost v podzemní kostela. Křížová chodba na severní straně kostela.
Křížovou chodbou na severní straně kostela se dostaneme z areálu hradu do zadní části kopce, kam kdysi vedl most. Na zarovnané plošině vroubené skalami je pěkně upravený hřbitov, sloužící dodnes letovisku Oybin. Vznikl zřejmě jako pohřebiště mnichů po založení kláštera, ale nelze ani vyloučit, že tu byl již v dobách pánů z Lipé. Nejstarší dochovaný hrob Petera von Döbschitz je z roku 1550 a najdeme zde i náhrobek zakladatele hradního muzea Alfreda Moschkaua.
Průchod od kostela ke hřbitovu. Pohled na hradní hřbitov a budovu restaurace v pozadí.
Restaurace s letní terasou. Z prostoru hřbitova se rozbíhají cesty do několika stran. Nové schodiště vede na vyvýšenou skalní plošinu jihovýchodně od kostela, která byla v souvislosti s rozšířením hradu za Karla IV. zajištěna dodnes patrnou hradbou s věžemi. O využití plošiny se už ale nedá nic bližšího zjistit, protože eroze skály všechny případné stopy zahladila.
Na ostrohu severně od hřbitova stojí vyhlídková restaurace, postavená ve švýcarském stylu roku 1854. Před budovou je upravená letní terasa a přilehlá skála nese erb pánů z Lipé a dvě velké kamenné desky se stručnou historií hradu. Po pravé straně cesty od hřbitova je také další cisterna na vodu. Za hostincem začíná vyhlídková stezka, vedoucí po východní a jižní straně skalního masivu až do vytesaného ochozu u kostela. Těsně před ním je skála, zvaná Panenský skok, kde se podle pověsti skokem ze skály zachránila nevinná dívka před zlým mnichem.
Další stezka vede ze hřbitova po tesaných schodech na vrcholovou plošinu kopce, na jejímž severním okraji snad stával původní hrádek ze 13. století. Dnes je tu malý domeček s kamerou obskurou, nabízející nevšední pohledy do okolní krajiny. Z nejvyššího místa kopce je pěkný výhled na městečko Oybin, vzdálenou Žitavu, vrch Töpfer, Hvozd a další kopce Žitavských hor.
Už od nejstarších dob však poutníci chodili do Mařenic za jiným účelem. Na kopci nad jižním okrajem vesnice je v lese skryt jeden z nejsilnějších barokních areálů v Čechách, dnes ovšem zcela zapomenutý. Nalezneme jej přímo nad jižní částí vesnice, v místech, kde se stýkají silnice do Mařeniček a do Světlé. Tyčí se tu nenápadný zalesněný kopec Kalvárie. Po dlouhém pískovcovém schodišti, jehož začátek je skrytý v lese, můžeme vystoupat až k romantickým troskám barokní poutní kaple. Ta stojí na balvanité terase (***), jejíž původ patrně sahá až do prehistorických dob. (Považuji za možné, že zde kdysi poutníci sbírali sílu k následnému výstupu na Luž).
Tím však překvapení nekončí. Kopec má totiž hned trojici postupně stoupajících vrcholů. Na nejnižším stojí kaple, na prostředním jsou balvany s vytesanými náboženskými reliéfy a nejvyšší vrchol, symbolizující završení magické trojky. Před zalesněním kopec poskytoval výhled na další trojici vrcholů protilehlého kopce Trojhora. Toto dvojí krajinné užití čísla tři je v Čechách unikátní. Pohled z nejvyššího vrcholu Kalvárie možná sloužil kdysi Keltům a Germánům k dávným obřadům. Na ně ovšem neměl přístup každý. Vždyť ochranné zóny jsou zde dodnes aktivní a mnoho místních obyvatel, možná i proto, vůbec netuší, co před nimi nenápadný kopec skrývá.
Jižně od Mařenic nalezneme další pískovcové skalky s křesťanskými reliéfy. Také patří k tomu nejzajímavějšímu v českých pískovcích. Žádné turistické cesty k nim ale nevedou a z hlediska jejich ochrany je to určitě dobře.