Kaple svaté Anny
1705 - 1707, novostavba; stavebník Helena Pieroni da Cagliano, abatyše svatojiřského kláštera benediktinek na Pražské hradě
Jednu z nejkomplikovanějších a přitom skvěle čitelných staveb z autorova nejranějšího období představuje kaple vystavěná v parku letní rezidence hradčanských benediktinek v Panenských Břežanech, realizovaná v letech 1705 – 1707. Představuje nejstarší příklad rozvinuté paprsčité centrály v Santiniho díle. Mimořádně náročný typ stavby je postaven na kompozici exteriéru a ještě komplikovanějšího vnitřního prostoru. Ústředním estetickým tématem interiéru je totiž samotné světlo, které proniká okny v lucerně kopule a modeluje jednotlivé čisté tvary. Kaple v Panenských Břežanech je prvním, naprosto původním projektem ještě ne třicetiletého umělce, ve které formuluje své jedinečné umělecké vyznání, a to s naprostou jistotou a suverenitou.
Kaple sv. Anny v Panenských Břežanech vznikla na popud Heleny Pieroni da Gagliano, abatyše kláštera benediktinek u sv. Jiří na Pražském hradě.
kaple Anna02Stavbu provedl během let 1705-1707 Filip Spannbrucker dle plánů slavného architekta barokní gotiky Jana Blažeje Santini-Aichela. Kaple je jedním z vůbec prvních Santiniho děl a zároveň prototypem jeho paprsčitého stylu, dovedeného k dokonalosti stavbou kostela sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře.
Santini v interiéru pracoval s klasickým řádovým tvaroslovím, které umístil do harmonického a dokonale komponovaného celku zcela neobyčejným způsobem. Kapli sv. Anny dnes řadíme mezi více než osmdesát unikátních Santiniho staveb, poutajících nejen pozoruhodným vnějším tvarem, ale i detailně promyšlenými interiéry, které originálně pracují se světlem, kompozicí prostoru, geometrickými vztahy a symbolismem.
Kaple svaté Anny je příkladem první radiálně rozvinuté paprsčité centrály v Santiniho díle. Je inspirovaná stavbami Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho. Z lodi zaklenuté kopulí o třech pendentivech, vybíhají tři kaple, jejichž počet promlouvá o zasvěcení stavby svaté Anně Samotřetí. Stavba vychází z půdorysu soustředěných kružnic. Uprostřed výchozí kružnice o poloměru 14 loktů vznikla pravidelná šestiúhelná loď, kterou ve třech jejích vrcholech pronikají menší kružnice o poloměru 6 loktů, do nichž jsou vepsány pravidelné pětiúhelníky. Tento základní obrazec s využitím dalších pomocných kružnic a využitím principu pootáčení polygonu stanovil přesně propracovaný půdorys.
Exteriér stavby připomíná spíše rovnostranný trojúhelník, v jehož vrcholech jsou boční kaple, než šestibokou centrální stavbu, kterou naznačuje především tambur kupole, ale také ostře vytažená nároží pilířů na styku lodi a bočních pětistěnů. Nad každou boční kaplí je pětiboká lucerna s konkávně skrojenými rohy. Tambur kupole je ve svém vnitřním půdoryse kruhový, ale vnější tvar je šestistěn tvořený šesticí tupoúhlých nárožních pilířů. Válec tamburu je prolamován obrovitými okny s kruhovým záklenkem. Nad nimi je korunní římsa s tříbokými výběhy. Fasáda je členěna rustikovanými lisénami doplněnými ještě lisenovými rámy.
I když se jedná o centrální pravidelnou šestiúhelnou stavbu, tak se v lodi střídají širší a užší stěny, které utváří dojem radiálně protáhlé lodi ve třech směrech. Užší stěny lodí jsou rámovány edikulami tvořenými římsko-jónskými monumentálními sloupy jdoucími přes dvě podlaží a vynášejícími přímý úsek kladí, na který dosedají pendentivy tamburu kopule. Tyto stěny rámované edikulou jsou v přízemí i patře konvexně vypjaté a otevřené arkádou. Proti vstupní předsíni se nachází místo pro hlavní oltář. Obvodová stěna této části je vedena na segmentové křivce a je osazena průběžným kladím pod konchovou klenbou. Další dvě širší stěny polygonu naproti bočním kaplím jsou ve své skladbě velmi komplikované, protože jejich spodní i horní část má odlišný půdorys. V přízemí vyrůstající pilíře tvoří ve svém vrcholu hrotitý oblouk a vynášejí konkávně formovanou visutou emporu. Ve druhém patře je na rovnou stěnu polygonu nasazeno konkávně vedené kladí na nějž dosedá koncha rozepjatá mezi pendentivy kupole.
Kupole je vynášena třemi pendentivy mezi nimiž vznikly tři konchové klenby, které jsou odděleny od pendentivů vpadlými inverzními pasy. Konchy a pendentivy společně vytvářejí kruhovou patu tamburu na nějž dosedá kupole.
Boční prostory přístupné z hlavní lodi arkádami jsou dvojího typu. Prvním je předsíň tvořená pětistěnem a klenutá malou klenbou členěnou výsečemi. Po stranách kněžiště jsou do bočních pětiúhelníkových prostorů vsazeny kruhové prostory se šnekovými schodišti vedoucími na empory, v jejichž dutých ramenech jsou drobné kaple.
Centrální paprsčitá dispozice stavby vznikla kombinací podnětů z díla Francesca Borrominiho a Guarina Guariniho, které Santini studoval během své cesty po Itálii. Tvary oken a rustikovaná nároží zase připomínají Matheyův kostel svatého Františka z Assisi na Starém Městě v Praze.
V půdorysné dispozici se Santini jistě nechal inspirovat v kostele Sant'Ivo alla Sapienza v Římě od Borrominiho, který zde rozvinul téma centrálního šestiúhelníku, radiálně rozvinutého opsáním trojúhelníků. Jiným inspiračním zdrojem je Borrominiho kostel San Carlo alle Quattro Fontane, který sice vychází z jiného půdorysného rozvrhu, ale je v něm stejně jako v Panenských Břežanech uplatněna myšlenka střídání edikulových polí pod pendentivy a výklenkových polí mezi nimi. Vztah mezi třemi bočními centrálami a ústřední centrálou řešil již Guarini v kapli S. Sindone v Turíně, kde Santini během své italské cesty nepochybně také byl, protože poznal jak realizované Guariniho stavby tak i jeho zachovanou plánovou dokumentaci. Můžeme také říci, že Santiniho v Guariniho díle zaujala především práce se světlem, jíž se zabýval ve svém filozofickém díle. Z Říma si Santini přinesl nepochybně také znalost díla Carla Fontany a Andrey Pozza, především jeho návrh koleje s vloženým kostelem na půdorysu trojúhelníku se šestibokou lodí a střední kupolí.
Interiér kaple je zdoben hlavním oltářem z dílny M. Jäckela. Oltářní architektuře tvořené archou a sloupy vynášejícími rozeklaný fronton dominuje obraz svaté Anny Samotřetí nesený dvěma anděly. Po stranách stojí na konzolách sochy českých patronů svatého Václava a svatého Víta. Barokní je ještě kazatelna se stříškou na níž je drobná socha svatého Jiří a řečniště zdobí reliéfy církevních učitelů. Pod bočními emporami jsou malé oltáře s obrazy svatého Jana Nepomuckého a svatého Isidora od Josefa Mathausera z roku 1891.