Ptačí chřipka (poangl. Aviární influenza, dříve také klasický mor drůbeže) je onemocnění ptáků způsobované chřipkovými viry typu A, které postihuje primárně ptactvo a pouze výjimečně může být přeneseno na některé druhy savců.
V současné době je ptačí chřipce věnována zvláštní pozornost, zejména jejím vysoce patogenním formám. Tyto formy chřipky, které způsobují „vysoce patogenní viry ptačí chřipky“ (HPAIV, z angl. Highly Pathogenic Avian Influenza Virus), se označují zkratkou HPAI (z angl. Highly Pathogenic Avian Influenza, česky: vysoce patogenní ptačí chřipka).
Ptačí chřipka byla pod jménem ptačí mor poprvé identifikována v roce 1878 v Itálii. Dnes je známo, že její virus je rozšířen po celém světě. Ve 30. letech minulého století se nemoc opět objevila v Evropě. Pak až v 80. letech, zejména v Irsku a USA, což vedlo k likvidaci milionů jedinců chovného ptactva na daných územích. Další větší ptačí epidemie následovaly 1992 v Mexiku, 1997 v Hongkongu, a jak se později ukázalo, především v dalších zemích Asie.
Nejznámějším a nejsledovanějším typem ptačí chřipky na přelomu 2. a 3. tisíciletí je onemocnění způsobované virem H5N1, jak pro jeho rychlé šíření mezi ptáky, tak pro jeho omezenou schopnost infikovat člověka a vysokou úmrtnost, pokud k této infekci dojde.
Původcem chřipky ptáků je chřipkový virus typu A, který může napadat ptáky, savce i člověka. Hostitel viru a jeho patogenita pak závisí na mnoha faktorech, jako virus ptačí chřipky se tedy označují všechny chřipkové viry, jejichž prvním hostitelem byl pták.
Všechny chřipkové viry mají na povrchu kapsidy povrchové glykoproteiny hemaglutinin a neuraminidázu. Je známo 15 subtypů hemaglutininu a 9 subtypů neuraminidázy, které se v přírodě vyskytují v mnoha různých vzájemných kombinacích. Přesný subtyp těchto antigenů je součástí názvu daného chřipkového kmene, v současné době je největší pozornost věnována subtypu H5N1 (či A/H5N1, protože patří do skupiny chřipkových virů A), který se (v Asii) objevil v roce 1996 a je považován za vysoce pravděpodobný zdroj možné chřipkové pandemie.
Nicméně subtyp viru neříká nic o jeho virulenci, ta je závislá i na druhu hostitele, jeho imunitním systému a podmínkami prostředí vůbec. Neplatí tedy, že všechny chřipkové viry subtypu H5N1 jsou vysoce patogenní, patogenita je výsledkem vzájemných interakcí viru, hostitele a prostředí. Nebezpečnou vlastností chřipkových virů vůbec je schopnost vytvářet antigenní variace procesem antigenního posunu a antigenního zvratu: při antigenním posunu se bodovými mutacemi postupně pozměňuje struktura hemaglutininu a neuraminidázy, antigenní zvrat je pak rekombinace segmentů genomů dvou nebo více antigenně mírně odlišných virů uvnitř jediné infikované buňky (u ptačí chřipky se tak nejčastěji stává uvnitř infikované divoké kachny). V obou případech (při zvratu je proces pochopitelně rychlejší) je výsledkem antigenní struktura, která není rozeznána protilátkami proti jiným, „normálním“ chřipkovým virům. U člověka to může snadno vést k pandemii chřipky.
Světová zdravotnická organizace (WHO) koncem roku 2005 varovala, že v blízké budoucnosti očekává zvýšené riziko chřipkové epidemie, pravděpodobně způsobené typem viru H5N1. V důsledku toho se vlády zemí začaly připravovat na možnou epidemii a pandemii.
K okamžitým opatřením takových příprav patří omezení cestování, očkování nebo hubení chovného ptactva podezřelého z nákazy (zejména o posledním široce publikovala média). K dlouhodobým opatřením patří zejména změna způsobu života, změny chovu domácích zvířat, především v oblastech s největším rizikem (kde lidé bydlí ještě dohromady s domácími zvířaty), ale i jinde, kde masová „tovární produkce“ zvířecího masa podporuje rychlé šíření nejrůznějších nákaz.
WHO popisuje šest fází pandemie, od první nejmenšího rizika do šesté, vypuknutí pandemie ve velkém měřítku. Většina zdravotnických úřadů zařazuje riziko pandemie způsobené virem H5N1 jako fáze 3 (stav podzim 2005), kdy se vyskytly infekce lidí novými virovými typy, ale není prokázaná přenositelnost mezi lidmi.
Přirozeným rezervoárem chřipky jsou divoké kachny, další divoce žijící ptáci a prase. Ne všechny varianty viru jsou virulentní, některé způsobují i bezpříznakové infekce, popřípadě se projevují poklesem snášky nebo mírnými infekcemi dýchacích cest. Při infekci virulentnějšími kmeny mají ptáci načepýřené peří, méně žerou a vyhledávají teplejší místa, může se objevit kašel, kýchání, silné slzení, průjem nebo i nervové poruchy. Vysoce virulentní kmeny pak mohou vyvolávat i subakutní infekce s rychlým úhynem, tato varianta byla původně popsána právě jako klasický mor drůbeže. Některé kmeny virů způsobují takové rychle probíhající infekce jen u jediného druhu ptáků a u ostatních způsobují jen skryté, nepozorovatelné příznaky.
Příznaky
Virus ptačí chřipky šíří v přírodě vodní ptáci, zejména husy, kachny a labutě, ale také volavky. Vědci zjistili, že některé kachny mohou virus šířit v rybnících, aniž by se jím nakazily. Nakažený pták šíří chřipkový virus ve slinách, nosních sekretech a trusu. Další ptáci se mohou nakazit, když se dostanou do prostředí, kde se vyskytuje trus nakažených ptáků. K nákaze je náchylnější domácí ptactvo, především drůbež.
U ptáků se onemocnění projevuje ve dvou formách. Při lehčím bývá příznakem zježené peří a méně početné snůšky vajec. Těžší forma se projevuje horečkou a nakažení ptáci do dvou dnů hynou, protože virus zasáhne velkou část vnitřních orgánů.
Jakmile se virus v chovu objeví, chov se musí zlikvidovat. Některé země pak další chovy vakcinují, názory na vakcinaci se liší, protože je nutné oddělovat maso vakcinovaných a nevakcinovaných ptáků. Testy masa vakcinovaných ptáků totiž ukazují na přítomnost viru v mase. Otázka také je, zde právě vakcinace nenapomáhá mutaci viru.
Virus obvykle člověka nenapadá. Lidé se mohou nakazit virem přímo od ptáků, a to v případě, že s nakaženými ptáky nebo jejich pozůstatky přijdou do přímého styku, popřípadě požijí jejich nedostatečně tepelně zpracované maso. Nebezpečí je právě v jihovýchodní Asii, kde lidé žijí v těsném sousedství drůbeže a přijdou do kontaktu s jejím trusem.
Podle SVS lze podezření na ptačí chřipku u lidí vyslovit, jestliže jsou podezření na výskyt ptačí chřipky v okolí zhruba deseti kilometrů od jejich pracoviště a jestliže onemocní s příznaky vysokých teplot, bolestí hlavy, kašle, obtíží při dýchání přibližně po sedmi dnech od kontaktu s podezřelým potenciálně nemocným zvířetem.
Léčba
Ptačí chřipka se dá léčit zatím jen dvěma antivirotiky. Hlavním je tamiflu, kde je účinnou látkou oseltamivir a druhým Relenza, kde je použit zanamivir. Obě látky patří do skupiny inhibitorů neuraminidázy. Viry nalezené ve Vietnamu a Thajsku jsou díky genetické skladbě odolné proti dalším antivirotikům - amantadinu a rimantadinu.
Nutné je včasné podání do 48 hodin po objevení prvních příznaků nemoci a nasazení léku v předepsaných dávkách. V řadě případů lidé nemoci podlehli, protože léčba byla zahájena příliš pozdě.
Vzhledem k tomu, že jiné léky zatím neexistují a vakcína se vyvíjí, je nutné, aby léky nebyly používány pro léčbu jiných virů, neboť by to mohlo oslabit jejich účinnost. Do konce roku 2005 ČR nakoupila 650 000 dávek antivirového přípravku Tamiflu a na rok 2006 naplánovala nákup dalších 600 000 dávek.
Antibiotika ptačí chřipku neléčí, mohou pomoci léčit jen druhotné bakteriální infekce oslabeného organismu.
V řadě zemí se však soustředí na vývoj vakcíny, která by se měla v případě pandemie ptačí chřipky použít. Očkování proti běžné chřipce není řešením, protože vakcína je vždy účinná proti vytipované podobě viru. Může však zamezit tomu, aby se lidé současně nakazili lidskou i ptačí chřipkou, proto je vakcinace doporučovaná.