Vladimir Vladimirovič Putin (rusky zvuk Влади́мир Влади́мирович Пу́тин; * 7. října 1952 Leningrad) je ruský politik, který je západním společenstvím často považován za diktátora, v letech 2000–2008 a znovu od roku 2012 prezident Ruské federace.
V letech 1985–1990 byl činný jako příslušník sovětské tajné služby KGB v Německé demokratické republice. Po rozpadu Sovětského svazu započal politickou kariéru v rodném Petrohradě a později působil v Moskvě jako poradce tehdejšího prezidenta Borise Jelcina. V roce 1998 byl Jelcinem jmenován ředitelem Federální služby bezpečnosti (FSB). V letech 1999 a 2000 působil v úřadu premiéra, po Jelcinově rezignaci na konci roku 1999 se z pozice premiéra stal dočasně úřadujícím prezidentem, následně byl roku 2000 prezidentem zvolen a v úřadu potvrzen dalšími volbami roku 2004. Následující funkční období v letech 2008–2012 byl prezidentem Dmitrij Medveděv a Putin se ujal funkce premiéra. V roce 2012 došlo k vzájemné výměně na těchto postech, Medvěděv se stal premiérem a Putin byl opět zvolen do prezidentského úřadu. Tyto události provázely rozsáhlé protesty proti oběma představitelům, které vypukly v souvislosti se zprávami o manipulaci parlamentních voleb v prosinci 2011. V úřadu prezidenta byl potvrzen volbami v březnu 2018 na šest let do roku 2024. Roku 2021 byla provedena úprava ústavy, která Putinovi umožňuje kandidovat i na funkční období 2024–2030 a 2030–2036.
Svou politickou moc Putin opírá o politickou stranu Jednotné Rusko, která je od roku 2003 nejsilnější v Dumě, a dále o určité kruhy oligarchů a tzv. „siloviků“ z prostředí bezpečnostních složek. Ideologický základ, kterým je určována podoba politického systému v Rusku v období Putinovy vlády, bývá označován jako putinismus.
Během Putinovy vlády (ať už z pozice prezidenta či premiéra) se Rusko zapojilo do několika válek a jiných vojenských akcí, z nichž nejvýznamnější jsou druhá čečenská válka (1999–2009), rusko-gruzínská válka (2008), anexe ukrajinského poloostrova Krym (2014), intervence v syrské občanské válce (od roku 2015) a invaze na Ukrajinu (2022), po jejímž zahájení jej britský premiér Boris Johnson označil za diktátora. V září 2022 poprvé od druhé světové války vyhlásil na ruském území částečnou mobilizaci. Ve shodě s rezolucí Parlamentního shromáždění Rady Evropy byl v listopadu téhož roku ruský režim označen zahraničním výborem české sněmovny za teroristický.
V březnu 2023 na něj Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač; viní ho z odpovědnosti za útoky na ukrajinskou civilní infrastrukturu i únosy ukrajinských dětí. Na počátku září 2025 německý kancléř Merz veřejně prohlásil, že Putin „je možná nejtěžší válečný zločinec naší doby".
V listopadu 2006 byl Putin médii obviněn z odpovědnosti za smrt bývalého důstojníka tajných služeb KGB a FSB, který přeběhl k britské MI6, a pozdějšího ostrého kritika jeho politiky Alexandra Litviněnka.
Putin byl kritizován za autoritářský styl vládnutí, za postup během druhé války v Čečensku, nebo za údajně opulentní životní styl a korupci. V roce 2012 po znovuzvolení Putina ruským prezidentem zasáhly Rusko masivní povolební protesty, které byly největší od rozpadu Sovětského svazu.
Dne 27. února 2015 byl v Moskvě zastřelen neznámým pachatelem Boris Němcov. Stalo se tak dva dny před plánovaným masovým opozičním protestem a 17 dní poté, co Němcov veřejně projevil obavu, že ho „Putin nechá zabít za jeho kritiku role Ruska v ukrajinském konfliktu“. Putin tuto vraždu prohlásil za cílenou provokaci, odsoudil ji a nařídil její důkladné vyšetření a objasnění. V dubnu 2020 zemřelý ruský politolog Alexander Někrasov (pravnuk spisovatele Lva Nikolajeviče Tolstého), který žil v Londýně, uveřejnil v červnu 2019 na serveru katarské televizní stanice Al-Džazíra analýzu tohoto případu. Podle ní neměl Putin vůbec žádný důvod k tomu, aby nařídil tuto vraždu, jak se mnozí komentátoři domnívali. V červenci 2017 byl Čečenec Zaur Dadajev za vraždu Němcova odsouzen k dvaceti letům vězení. Jeho čtyři spolupachatelé dostali rovněž dlouhodobé tresty odnětí svobody.
Podle prvního průzkumu, který provedla v květnu 2019 ruská agentura VCIOM, důvěra Rusů v Putina klesla k tomuto datu na 31,7 %, což mělo být nejméně od roku 2006. Mezi důvody takového poklesu popularity byly uváděny „únava z prezidenta“, ekonomické problémy Ruska nebo důchodová reforma, kterou byl zvýšen věk občanů pro odchod do důchodu. Zároveň však podle stejného průzkumu 66 % respondentů schvalovalo Putinovu politiku; nad tímto nesouladem údajů vyjádřil Putinův mluvčí Peskov podivení. Agentura VCIOM následně upravila svoji metodiku a v opakovaném průzkumu zjistila, že prezidentovi důvěřuje 72,3 % dotázaných lidí, což se blížilo tehdejším zjištěním jediné nezávislé sociologické agentury v Rusku zvané Levada.
Podle průzkumu, který provedla později – v květnu 2020 – jmenovaná sociologická agentura Levada, prezidentovi důvěřovalo 59 % dotázaných lidí. Na dotaz, kterému politikovi důvěřují nejvíce, uvedlo Putina pouze 23 % dotázaných. 45 % dotázaných Rusů podle tohoto průzkumu podpořilo protivládní protesty v Chabarovsku na ruském Dálném východě, které vyvolalo zatčení gubernátora Chabarovského kraje Sergeje Furgala kvůli podezření z podnícení vražd dvou podnikatelů před několika lety.
Putin a jeho politika jsou populární zejména mezi starší generací Rusů, zatímco mezi mladšími Rusy má nižší podporu. V lednu 2019 byla Putinova popularita mezi mladými Rusy na úrovni 32 %.[180] V prosinci 2020 vyjádřilo Putinovi podporu pouze 20 % Rusů ve věku 18–24 let.
V souvislosti s ukrajinskou krizí a později ruskou vojenskou intervencí na Ukrajině začali fotbaloví fanoušci SK Metalist Charkov a FK Šachtar Doněck při pochodu Charkovem v březnu 2014 během společného zápasu veřejně prozpěvovat píseň Putin chujlo! s velmi negativním a vulgárně urážlivým vyzněním. Popěvek se (i jako pouhé úsloví) záhy stal populárním u odpůrců Putina především na Ukrajině. Část veřejnosti postup Ruska v souvislosti s Ukrajinou přirovnávala k postupu nacistického Německa v českém pohraničí při anexi Sudet. Putina přirovnávala k Hitlerovi a přezdívala mu Putler. Postup Ruska na Ukrajině byl také přirovnáván k turecké okupaci Severního Kypru v roce 1974.
Bývalý americký poradce pro národní bezpečnost a poté státní sekretář (ministr zahraničních věcí) Henry Kissinger, který působil v administrativě prezidenta USA Richarda Nixona, kritizoval začátkem března 2014 „démonizaci Putina“ v západních médiích. Podle něj není tato démonizace cílenou politikou Západu, ale naopak absencí politiky. Podle Kissingera nesou vinu za rozpoutání ukrajinské krize jak Západ tak ruský prezident Putin, protože se obě strany snažily přetáhnout Ukrajinu plně do sféry svého vlastního vlivu a ignorovaly skutečnost, že Ukrajina je rozdělená na proruský východ země a na proevropský západ Ukrajiny.
Prezident Putin se po referendu o připojení Krymu k Rusku mnohokrát odvolával na kosovský precedens a na rozhodnutí Mezinárodního soudního dvora v Haagu z roku 2010, podle kterého nebylo jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku v únoru 2008 porušením mezinárodního práva.[188] Ruský opoziční politik a jeden z vůdců protivládních protestů v Rusku v letech 2012–2013 Vladimir Ryžkov vyslovil právnické pochybnosti o uznatelnosti tohoto aktu.
Začátkem září 2022 skupina zastupitelů petrohradské čtvrti Smolninskij vyzvala Státní dumu k obvinění Putina z vlastizrady. Požaduje také, aby byl zbaven funkce prezidenta. Zastupitelé uvedli, že Putinovo rozhodnutí napadnout Ukrajinu vedlo k masivním ztrátám na životech, změnilo bezpočet ruských mužů na invalidní veterány, zbrzdilo národní hospodářství a urychlilo rozšiřování NATO na východ. Následně proti nim bylo zahájeno řízení „kvůli akcím zaměřeným na diskreditaci současné ruské vlády“. Obdobně jako zastupitelé z Petrohradu se vyjádřili představitelé okresní rady v moskevském Lomonosovsku, kteří vyzvali Putina k rezignaci.
V březnu 2023 na něj Mezinárodní trestní soud v Haagu vydal zatykač. Viní ho z útoku na ukrajinskou civilní infrastrukturu i únosů ukrajinských dětí. Zatykač zkomplikoval možnost osobní účasti Vladimira Putina na summitu uskupení BRICS v srpnu 2023, protože Jihoafrická republika má povinnost jej zatknout. Po dohodě mezi Ruskem a Jihoafrickou republikou Putina na summitu zastoupil ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov.
Průzkum státní sociologické agentury VCIOM dne 4. března 2024 zjistil, že Putina by volilo v prezidentských volbách 56.2 % dotázaných Rusů. Putin zvítězil se ziskem více než 88 % hlasů v březnu 2024 v prezidentských volbách, které provázely masivní volební podvody. Dva ruští regionální představitelé, kteří si přáli zůstat v anonymitě, uvedli pro nezávislý ruskojazyčný zpravodajský server Meduza, že regionálním správám bylo z Kremlu nařízeno, aby dosáhly minimálně 80 % hlasů pro Putina při účasti přes 70 %. V Čečensku Putin získal 98,99 % hlasů. Podle výpočtů ruskojazyčného portálu Novaja gazeta Jevropa, který použil Špilkinovu metodou umožňující odhalit anomálie v celkovém počtu hlasů, Putin získal nejméně 31,6 milionu hlasů podvodem. Zpravodajský server Meduza odhadl, že Putin získal podvodem asi 22 milionů hlasů.
V lednu 2021 Fond boje s korupcí založený opozičním politikem Alexejem Navalným zveřejnil zprávu o luxusním sídle na pobřeží Černého moře, tzv. Putinově paláci. Oficiálním vlastníkem je kypersko-ruský podnikatel Alexander Ponomarenko, ve skutečnosti podle fondu rezidenci ale vlastní prezident Putin. Rezidence podle Navalného stála 100 miliard rublů (asi 29 miliard korun) a její výstavbu umožnilo promyšlené korupční schéma.