Koncem 9. století se začaly zažité postupy pomalu měnit a vznikl tzv. Románský sloh, který stále stojí na antických základech a principech. V 10. století se tento styl prosadil a zůstal neměnný až do 12. století. Základem křesťanských staveb zůstala bazilika, což sice znemožnilo změnu dispozice, ale postupně se změnilo její architektonické pojetí. Hlavní loď je oddělena pilíři, prosazuje se křížová klenba a postupně se objevuje i kupole. Novým architektonickým prvkem je krypta a postupně se objevují nové sloupy, u nichž je využito krychlového tvaru. Důležitým znakem románských staveb je bohatě členěný obrys a to, že dochází k dekorativnímu členění zdí. Postupně se objevuje výzdoba. Největší změny doznala okna, která se postupně zvětšila, začala se používat i okrouhlá okna, u nichž se začalo využívat tzv. špalet. Dveře a vchody byly zpravidla bohatě zdobeny a byly umístěny proti oltáři.
Tento sloh však nelze považovat za čistě církevní, byly v něm stavěny i měšťanské domy a šlechtická sídla (hrady), které však kopírovaly myšlenky obsažené v církevních stavbách.
Ve druhé polovině 12. století do románské architektury postupně pronikaly nové myšlenky, které nakonec vedly ke vzniku nového slohu. V této době vznikla řada památek které jsou sice ještě románskými stavbami, ale objevují se v nich již znaky gotiky.
Románský sloh se prosadil ve stavitelství a výtvarném umění v zemích západní, jižní a střední Evropy v 11.-13. století. Východ Evropy byl v té době ovlivněn byzantským stylem.
V architektuře šlo o postupně rozvíjenou, v rámci Evropy a dané epochy víceméně jednotnou tradici konstruování staveb a použití materiálu. Termín „románská“ v sobě zahrnuje pokus vyjádřit vztah tohoto stavebního slohu k stavebnímu slohu antického Říma, jímž byl do značné míry inspirován a sdílel s ním některé stavební prvky (viz klasickou řádovou architekturu).
Relativní rozšířenost slohu a vzájemná podobnost stavebních struktur po Evropě byla umožněna poměrně značnou mobilitou středověkého lidu. Navzdory mnoha moderním představám o životě před průmyslovou revolucí nejen šlechta a rytíři, ale i kupci, řemeslníci, mniši a misionáři putovali Evropou a roznášeli a sdíleli tak mimo jiné znalosti potřebné ke konstrukci staveb.
Rozvoj románské architektury a umění byl úzce spjat s dokončením christianizace Evropy, neboť noví věřící potřebovali prostory, kde by se mohli shromažďovat k liturgickým obřadům a kázáním. Stavěly se dva základní typy kostelů - baziliky a rotundy. Oba měly svůj předobraz v antickém stavitelství. Bazilika byla obdélníková stavba, jejíž vnitřní prostor byl podélně rozčleněn sloupořadím do tří i více lodí. Původně sloužila jako tržiště nebo soudní budova. V křesťanském chrámu byla hlavní loď podstatně vyšší i širší. Na východní straně ji ukončoval polokruhový výklenek – apsida, v němž bylo umístěno kněžiště. Uprostřed kněžiště stál oltář, u kterého se sloužila mše. Vnitřek baziliky osvětlovala okna umístěná v horní části zdí, jež vymezovaly střední loď. Součástí stavby bývaly věže. Také rotunda, jednoduchá stavba kruhového půdorysu s kuželovitou střechou, byla známa již ve starověku. Římané je užívali především jako hrobky. Křesťané je začali stavět na místech, kde si připomínali významné události z života svatých nebo jejich mučednickou smrt. Rotundy mívaly jednu i více apsid. Typickou románskou stavbu představují benediktinské kláštery (například proslulé opatství v Cluny), jejichž neodmyslitelnou součástí bývala bazilika.
V románském slohu byly postaveny také světské stavby, zejména hrady. Sloužily především jako pevnosti na obranu před nepřítelem, proto byla velká péče věnována jejich obrannému systému. Tvořily ho hradby, hradní příkopy a věže. Součástí hradu byl obytný palác. Sídlili v něm panovníci nebo jejich správci, později si opevněná sídla začala zřizovat také šlechta.
Na stavbu románských kostelů a hradů se začal používat kámen, zatímco v některých zemích (patří mezi ně i Čechy a Morava) se dosud stavělo především ze dřeva. Nepravidelné a nestejně velké kusy kamene se spojovaly dohromady větším množstvím malty. Zdi bývaly důkladné, široké několik metrů. Není divu, že málo členité stavby působily mohutným až těžkopádným dojmem. Mezi typické znaky románského slohu patří půlkruhový oblouk. Najdeme ho u vchodů a oken, ale také jako valenou klenbu. Používala se vedle plochých trámových stropů k překlenutí vnitřních prostor. Kromě toho již znali stavitelé křížovou klenbu (opírající se o dva oblouky). Tíha klenutého stropu spočívala na masivních zdech a sloupech, které byly zakončeny ozdobnými hlavicemi. Těžké zdivo neumožňovalo stavět širší dveřní ani okenní otvory. Okna věží a velkých sálů v hradních palácích bývala sdružena dvě až čtyři vedle sebe, oddělena sloupky. Vchody zdobily umělecky zpracované portály.
Vnitřek kostelů se většinou omítal. Architekturu vhodně doplňovala sochařská výzdoba a nástěnné malby. Zobrazovaly výjevy z Bible nebo ze života svatých, a názorně je tak přibližovaly věřícím, kteří neuměli číst. Podobné náměty se objevovaly také při výzdobě rukopisů. Malířská výzdoba knih a knižní desky, bohatě zdobené vyřezávaným dřevem, vzácnými kovy či drahokamy, patří stejně jako šperky k typickým projevům románského slohu v oblasti uměleckých řemesel.
Vnitřní zařízení hradů bývalo tehdy ještě poměrně jednoduché. Skládalo se ze základních kusů nábytku. Důležitá byla truhla, do které se ukládaly potřebné předměty včetně oblečení. Sloužila také k sezení nebo ležení. Postel, stůl, křeslo a stolička měly jednoduché tvary. Svítilo se svícemi nebo loučemi upevněnými do svícnů. Hlavním zdrojem tepla byl otevřený oheň v krbu.