Šabat (v latinizované podobě též sabat, přes jidiš též šábes; původně hebrejsky שבת od kořene ש-ב-ת s významem ustat, odpočinout; česky sobota) je v judaismu a některých křesťanských kruzích sedmý den v týdnu, věnovaný odpočinku a upuštění od pracovní a všední činnosti. Šabat je nejdůležitější svátek v judaismu (o post nejvyššího se dělí s Jom kipur), jeho dodržování je nařízeno přímo Desaterem a v rabínské literatuře je brán jako pravzor všech svátečních dnů.
Ustanovení šabatu vychází z biblické zprávy o stvoření světa v Gn 2;1-3 kde je závěr stvoření popisován takto:
„ Tak byla dokončena nebesa i země se všemi svými zástupy. Sedmého dne dokončil Bůh své dílo, které konal; sedmého dne přestal konat veškeré své dílo. A Bůh požehnal a posvětil sedmý den, neboť v něm přestal konat veškeré své stvořitelské dílo. “
— Genesis 2,1-3; ČEP
Ačkoli v tomto verši není šabat přímo zmíněn, je řečeno כִּי בוֹ שָׁבַת מִכָּל מְלַאכְתּוֹ (ki vo šavat mi-kol melachto, dosl.: neboť v něm ustal od veškerého díla svého). Další zmínka o sedmém dni a jeho mimořádné důležitosti pochází z Ex 16,28:
„ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Jak dlouho se budete zpěčovat a nebudete dbát mých příkazů a řádů? Hleďte, vždyť Hospodin vám dal den odpočinku. Proto vám dává šestého dne chléb na dva dny. Zůstaňte každý, kde jste, ať nikdo sedmého dne nevychází ze svého místa.“ Lid tedy sedmého dne odpočíval. “
— Exodus 16,28-30; ČEP
Zde se poprvé v Bibli objevuje myšlenka imitatio Dei (lat. dosl. „napodobování Boha“) – Boží lid má nejen právo ale i povinnost odpočívat o sedmém dni, stejně jako Bůh při stvoření, a napodobovat tak jeho chování. Čtvrté přikázání Desatera již jen ustanovuje jako obecné pravidlo to, co bylo řečeno výše, totiž že sedmý den v týdnu má zvláštní postavení v Božím stvořitelském plánu a účastník smlouvy s Bohem má povinnost tuto skutečnost respektovat.
„ Pamatuj na den odpočinku, že ti má být svatý. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách. V šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto požehnal Hospodin den odpočinku a oddělil jej jako svatý. “
— Exodus 20:8-11
Znění v Českém Studijním Překladu:
„ Pamatuj na sobotní den, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci, ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ty ani tvůj syn ani tvá dcera, tvůj otrok ani tvá otrokyně, tvé zvíře ani tvůj příchozí, který je ve tvých branách, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmý den odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho. “
— Exodus 20:8-11 CSP
V knize Deuteronomium se nachází odlišná verze Desatera i přikázání o šabatu:
„ Dbej na den odpočinku, aby ti byl svatý, jak ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je den odpočinutí Hospodina, tvého Boha. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvůj býk a tvůj osel, žádné tvé dobytče ani tvůj host, který žije v tvých branách, aby odpočinul tvůj otrok a tvá otrokyně tak jako ty. Pamatuj, že jsi byl otrokem v egyptské zemi a že tě Hospodin, tvůj Bůh, odtud vyvedl pevnou rukou a vztaženou paží. Proto ti přikázal Hospodin, tvůj Bůh, dodržovat den odpočinku. “
— Deuteronomium 5,12-15; ČEP)
Těmito dvěma verzemi se aspekt šabatu rozšiřuje – na jedné straně má sloužit jako připomenutí stvoření světa (a sloužit tak jako imitatio Dei), na druhé straně připomíná i období Izraele v egyptském otroctví – a v tomto kontextu je již šabat vnímán ne jako povinnost, ale jako dar. Šabat se stává jedním ze znamení smlouvy mezi Izraelem a Bohem, jehož nedodržování má být přísně trestáno jak komunitou[1], tak i Bohem samotným.
V době královské máme pouze několik zmínek týkající se šabatu a popisující ho jako den, kdy se neprováděla žádná obchodní nebo pracovní aktivita. Šabat je zmiňován společně s Roš chodeš jako den slavnostního shromáždění, ale hlavní důraz na jeho slavení a dodržování začíná být kladen až v době těsně předexilní (6. stol. př. n. l.). Během babylónského zajetí se pak dodržování šabatu stává jedním z charakteristických znaků judaismu, Ezechiel ve svém proroctví nabádá Izrael k dodržování šabatu a jeho udržení jako udržení svazku s Bohem – v té době se také poprvé objevuje později velmi časté a oblíbené jméno Šabtaj. Tritoizajáš se dokonce vyjadřuje o šabatu, který bude dodržován všemi národy, nejen Izraelem.
V poexilním období význam šabatu jako svatého dne dále roste. Z původního dne odpočinku a radosti se stává den oddaný Bohu a jeden z předstupňů pozdějšího vykoupení. V rabínském judaismu se objevuje teze, podle které vykoupení a Mesiáš přijdou, až bude celý Izrael řádně dodržovat a světit Šabat[6], případně že šabat je šedesátinou „světa příštího“ – dokonalého světa, jenž nastane po příchodu Mesiáše. Během tanaitského období byl mezi některými učenci rozšířen zvyk „vítat“ Šabat jako královnu, která přichází jako nevěsta k Izraeli. Tato paralela byla přijata z Písně písní a o staletí později oživena v liturgii Kabalat šabat, ustanovenou kabalisty v Safedu v 17. století. Objevuje se též teze, že o šabatu člověk dostává zvláštní, „šabatovou“ duši, podrobně je rozpracován systém zakázaných prací a soubor tradic, z nichž většina se udržela až dodnes.
Podle evangelií o sobě Ježíš Kristus prohlásil, že Syn člověka je pánem nad sobotou. To může znamenat, že se prohlašoval za Pána nebo hlásal, že jeho učedníci mají ve věcech šabatu svobodu, ale i podle jiných veršů, že Ježíš Kristus přišel osvobodit sobotu od nánosů tradic.
Praktikování šabatu – soboty jako dne odpočinku a součásti Desatera – převzala prvotní církev, jak dosvědčují některé výroky ve spisech, především v Novém zákoně. Období přechodu od soboty k neděli sahá od 2. století (města Alexandrie, Řím), resp. 4. století (ostatní území Římské říše), zabírá většinu 1. tisíciletí a např. církve v Etiopii se nedotklo ani po většinu 2. tisíciletí. Téměř vždy v našem letopočtu existovaly minoritní křesťanské skupiny zachovávající biblickou sobotu. Dodnes lze jejich působnost vystopovat i v Čechách a na Moravě z historických záznamů obcí, jejichž název je odvozen od slova sobota.
Hlásí se k němu i některé novodobé křesťanské církve, např. Církev adventistů sedmého dne a některé letniční směry; v zahraničí také Baptisté sedmého dne, Evangelická církev sedmého dne a Church of God (7th day) - Salem Conference.
Dodržování šabatu dalo vzniknout označení etnicko-náboženské skupiny Subotniků žijící především v Rusku a na Ukrajině.