Šalomoun (hebrejsky שלמה, Šlomo) byl králem jednotného Izraelského království. Vládl přibližně v letech 970–931 př. n. l. (další možné datum úmrtí 933 př. n. l.). Za jeho vlády dosáhlo království největšího hospodářského a územního rozmachu, po jeho smrti se však v důsledku rozporů mezi jeho syny rozdělilo království na dvě části: na severní Izraelské království a jižní Judské království. Šalomoun také nechal v Jeruzalémě vystavět Chrám, který byl až do jeho zničení roku 586 př. n. l. střediskem židovského kultu. Šalomounovu vládu popisuje biblická 1. kniha královská a 2. Paralipomenon.
Podle biblického vyprávění byl Šalomoun známý pro svou moudrost, kterou přišla obdivovat i Královna ze Sáby. V židovských tradicích je považován za autora tří biblických knih: knihy Přísloví, knihy Kazatel a Písně písní, i když moderní kritika mnohdy toto autorství zpochybňuje. O moudrosti Šalomouna svědčí nejen rozkvět země, obchodu a rozvoj sídelního města Jeruzaléma, ale i fakt, že za 40 let jeho vlády nepoznala země válku - a to je v dějinách výjimečné.
Známé je Šalomounovo rozhodnutí při sporu mezi dvěma ženami o dítě: dvěma ženám se současně narodily děti, jedno však zemřelo. Jeho matka si tajně přivlastnila dítě druhé ženy a ta potom nešťastná žádala vrácení, až se celý spor dostal ke králi, kde obě ženy trvaly na svém. Šalomoun tehdy přikázal: Rozetněte dítě vedví a dejte každé ženě po půlce! Jedna z žen chladně souhlasila - druhá úpěnlivě prosila, ať dítě nechají žít a ať ho dají raději její sokyni. Tak král Šalomoun hned poznal, která z žen je pravou matkou dítěte, a rozhodl jí dítě vrátit. Odtud také pochází rčení šalamounské rozhodnutí. Je nutno dodat, že tento příběh původně pochází z buddhistických knih Jataka (česky Džátaky) o předešlých životech Buddhy, cca ze 3. století př. n. l. Jde o Džataku č. 546. Židé, nacházející se v té době v Mezopotámii, tento z východu putující příběh slyšeli a vložili posléze do své židovské tradice v Bibli.
Toto je však jen jedna stránka vyobrazení Šalomouna. Šalomoun je sice skutečně vylíčen jako moudrý, spravedlivý a zbožný král, na druhou stranu biblický text obsahuje také popis Šalomounova drsného boje o moc. Bible sice líčí Šalomounovy úspěchy v diplomacii, obchodu a výstavbě Jeruzaléma (včetně Chrámu), avšak ukazuje, že to bylo za cenu nucených prací poddaných, přejímání cizích vzorů a kultury a že Šalamoun měl dokonce také harém. Šalomounova doba tak sice byla dobou vzestupu, avšak vnitřně se již izraelská společnost počínala rozkládat – po jeho smrti se království rozdělilo na Severoizraelské a Judské království.
Šalamoun byl synem krále Davida a jeho královskou vládu již od jejích počátků charakterizoval úzký vztah s Bohem. Jedné noci Šalamoun obětoval Bohu na posvátném návrší v Gibeonu tisíc zápalných obětí a horoucně se modlil. Tu noc se mu ve spánku zjevil Hospodin a řekl mu: „Žádej, co ti mám dát.“ Mladičký Šalamoun si přál schopnost moudrého rozvažování, aby mohl spravedlivě vládnout nad Hospodinovým lidem. Hospodinu se zalíbilo Šalamounovo ne sebestředné, velkorysé přání. Splnil mu jej a daroval mu moudré srdce a společně s ním i příslib bohatství a slávy.2 Jak píše Bible:
„Bůh dal Šalomounovi moudrost, převelikou rozumnost a takovou hojnost myšlenek, jako je písku na břehu moře. Šalomounova moudrost převýšila moudrost všech synů dávnověku i všechnu moudrost egyptskou. … Jeho jméno bylo proslulé mezi všemi okolními národy.“3
Šalamounovu rozvážnou povahu dobře ilustruje známý příběh o tom, jak před Šalamouna předstoupili dvě matky, aby je král rozsoudil. Obě matky porodily novorozeně ve stejném domě a ve stejný den. Jedna z nich však ve spánku své dítě zalehla a pod rouškou noci vyměnila své mrtvé dítě za dítě druhé ženy, přesto však neúprosně trvala na tom, že se jedná o její vlastní. Šalamoun přikázal, aby dítě rozpůlili a dali každé ženě jednu půlku. V tu ránu se jedna z žen dala do pláče, ať raději dítě ponechá té druhé, hlavně ať zůstane na živu. Zatímco ta druhá s úšklebkem souhlasila, ať raději dítě nemá nikdo. Šalamoun pohotově usoudil, že dítě jistě náleží ženě, která si za každou cenu přeje jeho život.4 Král si za své moudré rozhodnutí, vysloužil úctu svého lidu:
„Když se celý Izrael dozvěděl o rozsudku, který král vynesl, jala je bázeň před králem. Viděli, že je nadán Boží moudrostí k vykonávání soudu.“5
Šalamounovu moudrost také ilustruje skutečnost, že byl autorem tří tisíc přísloví a tisíci pěti písních. O mnohých z přísloví nás informuje biblická Kniha přísloví, která tvoří jednu z knih Starého Zákona. I po tisících letech si Šalamounova slova stále zachovávají svou váhu a relevanci.
„Blaze člověku, jenž našel moudrost, člověku, jenž došel rozumnosti. Nabýt jí je lepší nežli nabýt stříbra, její výnos je nad ryzí zlato. Je drahocennější než perly, nevyrovnají se jí žádné tvé skvosty. V její pravici je dlouhověkost, v její levici bohatství a čest.“6
Další skutečnost, která ilustruje zbožný charakter krále Šalamouna, je stavba velkolepého Jeruzalémského chrámu na posvátné vyvýšenině Mória, kde se podle Bible odehrálo obětování Izáka jeho otcem Abrahamem. Stavba chrámu trvala dlouhých sedm let a podílelo se na ní 180 tisíc dělníků a kameníků.7 Při první slavnostní bohoslužbě byla do chrámu přemístěna Archa úmluvy a chrám zaplnil velký posvátný oblak. Šalamoun se modlil za prosperitu izraelského lidu a Hospodin ho vyslyšel. A skutečně, izraelské království bylo v době tvz. prvního chrámového období na vrcholu své prosperity a Šalamounova moudrost a silná víra se stala pověstnou i za hranicemi království.8
Šalamounova velkolepá vláda však měla brzy dojít svému pádu. Šalamoun postupně přestával ctít Boha jako původce svých velkolepých činů, stával se zpupným a přestával být před Bohem pokorný. Neustále toužil po větším území a po stále větším bohatství. Propadl touze po ženách a zřídil ve svém království veliký harém, do kterého si nechával přivádět ženy i z okolních pohanských zemí. Na popud svých mnohých manželek začal Šalamoun ctít různá pohanská božstva, na jejichž počest pořádal zrůdné obřady, jedním takovým bylo dokonce obětovávání novorozeňat.9
Příběh krále Šalamouna nám ukazuje jasný příklad toho, jak jednoduché je se od Boha odklonit a propadnout samolibosti. Šalamoun přestal být před Bohem pokorný a začal se nad něj dokonce povyšovat. To bylo začátkem jeho pádu. Člověk musí vždy zůstat pokorný, jak před Bohem, tak před svými bližními, tak jak nás učí náš Spasitel Ježíš Kristus. Když se člověku dostává úspěchu a Boží přízně, snadno podlehne síle své namyšlenosti a přestane Boha ctít za jeho náklonnost. Je však důležité být Bohu neustále vděčný za jeho dary a zachovávat úměru a dobrotu ve svých přáních a skutcích.