Sókratés se narodil kolem roku 470 př.n.l. jako syn sochaře a porodní báby v Athénách. Své rodné město opouštěl jen tehdy, když se účastnil vojenských polních tažení, při nichž vynikal statečností a schopností snášet námahu. Jeho zevnějšek, podle jedné dochované busty, neodpovídá ani obvyklému obrazu Řeka. Mohutná zavalitá postava, široká hlava, kulatý obličej s tupým nosem. Povolání svého otce, kterému se vyučil, brzy opustil a právě tak zanedbával rodinu - příslovečnými se staly výčitky jeho ženy Xantipy - aby se mohl zcela věnovat novému způsobu vyučování. Prostě oblečen se procházel denně po athénských ulicích a náměstích. Obklopoval ho průvod jeho žáků, mezi kterými bylo mnoho mladíků z předních rodin města. Vyučoval bezplatně a živ byl z pohostinnosti svých žáků a přátel. Sókratés se neobracel jen na svoje žáky, ale rád oslovoval i náhodné kolemjdoucí. Začínal zpravidla nevinnými otázkami, které stále prohluboval a nepolevil, dokud nepřivedl hovor k obecným filozofickým otázkám jako: Co je zdatnost? Jak se dobereme pravdy? Která ústava je nejlepší? Přitom svého partnera zaháněl stále více do úzkých, dokud nepřiznal své nevědění, což byl výsledek, kterého Sókratés chtěl dosáhnout.
Ústava města Athén byla velmi demokratická. Pokud ovšem hovoříme o řecké demokracii, nesmíme zapomínat, že více než polovina obyvatel Athén byli bezprávní otroci. Z výnosu jejich práce vyrůstal blahobyt ostatních obyvatel. Všechny formy ústavy se vztahovaly výlučně na svobodné obyvatele. Nikdo nepochyboval o spravedlnosti otroctví. Zásady ústavy byly důsledné, až přepjaté. Jako přepjatá se ústava jevila principiálně nesprávná jejím protivníkům, straně aristokratické. V období peloponéské války (431 - 404 př.n.l.) zuřil v Athénách rozhořčený stranický boj mezi vládnoucími demokraty a těmi, kteří považovali aristokratickou ústavu Sparty za lepší. Sókratés, který se na politice aktivně nepodílel, byl považován za mluvčího aristokratické strany. Když Athény podlehly, došlo k dočasnému svržení demokratické vlády, ale po novém převratu demokracie se opět dostala k moci a osud Sókratův byl zpečetěn. Byl postaven před soud kvůli bezbožnosti. Jeho smělá obhajoba se zachovala v Platónově podání. Sókratés byl odsouzen k smrti a musel vypít pohár jedu.
Sókratés po sobě nezanechal žádných spisů, neboť vždy vystupoval ústně. Jeho učení ovšem bylo velmi známé a zachovalo se zásluhou děl, jejichž autory jsou Platón, Xenofón a Aristofanés, kteří Sókratovy výroky reprodukovali. Cílem filosofie je naučit lidi ctnostnému životu. Uskutečnění tohoto praktického úkolu musí předcházet poznání obecných etických norem - mínil, že ctnost a vědění jsou jedno a totéž. Pramenem tohoto poznání je sebepoznání, které začíná pochybováním o svých vědomostech. "Vím, že nic nevím" - opakoval neustále Sókratés. Cílem jeho metody bylo odhalit pravdu sporem. Když kladl svému společníkovi otázku za otázkou, vedl jej k tomu, že si uvědomoval vlastní nevědomost a posléze poznal opravdovou ctnost. Pomáhal tedy myšlence "zrodit se". Obecný etický problém byl přitom určován srovnáním řady dílčích faktů - "indukcí". Dovršením Sokratovy metody bylo třídění pojmů na rody a druhy, čímž vznikly "definice". Tato metoda se stala zdrojem idealistické dialektiky Sókratova stoupence Platóna. Sókratova manželka Xanthippé se stala (neprávem) vzorem zlé a hašteřivé ženy.