Stoupenci hlavního proudu islámu, který se dělí na čtyři uznané právní školy a se svými asi 90 procenty představuje většinu muslimů. Sunnité se sami označují jako stoupenci sunny. To znamená, že odmítají každou úchylku od pravidel, stanovených v koránu a sunně. Tato samozřejmost je namířena především proti šíitům, kteří podle sunnitského pojetí opustili sunnu. Rozdíl proti šíitům spočívá především v tom, že sunnité považují první tři chalífy (viz Abú Bakra, Umara, Uthmána) stejně jako Alího za pravoplatné. Názory na další vývoj chalífátu se i mezi sunnity rozcházejí.
Označení sunnité je odvozeno od arabského slova sunna (zvyk, cesta) používaného pro způsob Mohamedova života. Sunna je označována za tzv. živý Korán a hraje velkou roli pro islámské právo a etiku. Sunna je částečně uznávána i druhou hlavní islámskou větví – šíity. Ti však mají vlastní sbírky hadísů (výroky a činy Mohameda) a zahrnují do nich i jednání celé jeho rodiny a nástupců.
Rozdělení muslimů na sunnity a šíity nebylo okamžité. Za sunnity se označují ti muslimové, kteří již od roku 632 (rok 10 podle islámského kalendáře) po smrti Mohameda uznali za jeho nástupce Abú Bakra. Jejich protipólem se stali šíité (z arabského ší'at Alí – strana Alího), kteří tvrdili, že titul chalífy by měl dědičně připadnout Mohamedově rodině, konkrétně jeho zeti Alímu.
Alí sám proti volbě Abú Bakra protestoval, ale nepodnikal žádné kroky k uchopení moci a nakonec jej za chalífu uznal. Chalífou se roku 656 skutečně stal, ale již 661 byl také zavražděn cháridžovským povstalcem. K moci se dostala dědičná dynastie Umajjovců a islámské schizma bylo dovršeno.