Vánoce jsou křesťanské svátky připomínající narození Ježíše Krista, historicky navazující na pohanské oslavy zimního slunovratu jako symbolu znovuzrození Slunce.
Hlavní svátek (Narození Páně čili Boží hod vánoční) připadá na 25. prosince. Předchází mu doba adventní končící Štědrým dnem jako příprava na vlastní svátek, následuje doba vánoční trvající v římskokatolické církvi do neděle po 6. lednu, před druhým vatikánským koncilem do Hromnic 2. února, v jiných západních církvích do svátku Zjevení Páně (6. ledna). Ve většině pravoslavných církví se datum svátků stanovuje podle juliánského kalendáře, takže datum 25. prosince v současnosti připadá na gregoriánský 7. leden. První zmínky o křesťanském slavení Vánoc pocházejí z 2. století, pevné datum 25. prosince je doloženo ze 4. století z Říma.
K Vánocům se pojí množství lidových zvyků jako koleda, jesličky (betlém), vánoční cukroví a vánoční dárky, které podle české tradice nosí Ježíšek. V 19. století se v Česku začal rozšiřovat také původně protestantský zvyk zdobení vánočního stromku. Ve 20. a 21. století se Vánoce v mnoha zemích chápou především jako svátky pokoje, rodiny a lásky a lidé je slaví v rodinách bez ohledu na náboženské vyznání. Zvyku dávat dárky hojně využívá obchod a reklama.
Původ slova
Slovo Vánoce patrně pochází ze staroněmeckého wāhnachten (dnes Weihnachten), složeného z wīha- (světit) a Nacht (noc).
Machkův etymologický slovník uvádí staroněmecký tvar wínnahten a soudí, že k převzetí muselo dojít ještě v předcyrilometodějské době.
Německý Pfeiferův etymologický slovník odvozuje německé weihen od staroindického vinákti, třídit, oddělovat.
Ze začátku 17. století se dochovala domněnka v kalendáři Šimona Partlice o možnosti původu weinachten od vína, když svátek je v té době ještě spjat s pitím. V alternativní etymologii patrně vychází z díla Rudolfa Hospiniana o obdarovávání vínem na Vánoce a spojitostí na saturnálie.
Biblický příběh narození Ježíše
Náboženský obsah křesťanských Vánoc je oslava narození (vtělení) Ježíše Krista v Betlémě. Okolnosti Ježíšova narození se často znázorňují na vánočních jesličkách (betlémech), které rozvíjejí stručné příběhy z Nového zákona, z evangelia podle Lukáše a podle Matouše, které se od sebe ovšem liší, a doplňují je o legendární podrobnosti.
Když byla matka Jana Křtitele, Alžběta, v šestém měsíci, zjevil se podle Lukášova vyprávění archanděl Gabriel v Nazaretě Marii, panně zasnoubené Josefovi, muži z rodu Davidova. Oznámil jí, že počne a porodí syna, Ježíše, jenž bude navěky kralovat nad rodem Jákobovým a jeho království bude bez konce Lk 1, 30-34 (Kral, ČEP). Když Josef zjistil, že Marie je těhotná, chtěl ji propustit, avšak anděl ho ve snu poučil: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii, svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš, neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“Mt 1, 18-25 (Kral, ČEP)
Podle příkazu císaře Augusta ke sčítání lidu se Josef s Marií vydali z galilejského města Nazareta do Judska, do města Davidova jménem Betlém, kde se Josef měl nechat zapsat.Lk 2, 1-4 (Kral, ČEP) V Betlémě ale nenašli nocleh a Marie porodila svého syna v chlévě, kde nocovali. Zavinula jej do plenek a položila do jeslí, protože se pro ně nenašlo místo pod střechou. Pastýřům, kteří v okolí pásli pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách u svého stáda, se zjevil anděl Páně a řekl jim: „Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ Pastýři spěchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i to děťátko položené do jeslí. Když je spatřili, pověděli, co jim bylo o tom dítěti řečeno. Všichni, kdo to uslyšeli, užasli nad tím, co jim pastýři vyprávěli. Lk 2 (Kral, ČEP)
Podle Matoušova evangelia byla znamením Ježíšova narození hvězda, kterou někteří pokládali za kometu a později Johannes Kepler za opakovanou konjunkci planet. Hvězdu spatřili mudrci (řecky magoi, učenci) z východu a přišli do Jeruzaléma, kde se vyptávali po novorozeném králi Židů (Mesiáši), aby se mu poklonili. Když se to doslechl král Herodes, který se obával vzpoury, vyptal se židovských znalců, kde se má Mesiáš narodit. Ti mu odpověděli: „V judském Betlémě, neboť tak je psáno u proroka.“Mt 2, 5 (Kral, ČEP) Herodes tedy poslal mudrce do Betléma, aby dítě našli a při návratu mu podali zprávu, prý aby se mohl také poklonit. Hvězda, kterou předtím spatřili na východě, se mudrcům opět zjevila a šla před nimi až nad místo, kde bylo dítě s Marií a Josefem. Poklonili se Ježíšovi a předali mu královské dary: zlato, kadidlo a myrhu Mt 2, 11 (Kral, ČEP). Protože byli ve snu napomenuti, aby se nevraceli k Herodovi, vrátili se domů jinou cestou.
Také Josefa anděl varoval před Herodem, takže s Marií a s malým Ježíšem uprchli do Egypta. Když Herodes zjistil, že se mudrcové k němu nevrátí se zprávou o novém židovském králi, dal povraždit všechny chlapce mladší dvou let v Betlémě a okolí. Mt 2, 13-23 (Kral, ČEP)
Datum Vánoc
Datum Ježíšova narození nebylo pro první křesťany zdaleka tak důležité jako jeho veřejné vystoupení a hlavně jeho utrpení, smrt a zmrtvýchvstání. Z biblických zdrojů jen Lukášovo evangelium dává Ježíšovo narození do souvislosti s historickou událostí, jejíž datum je známo Lk 2, 1-2 (Kral, ČEP). Jenže zdroj, který měl k dispozici, nebyl příliš spolehlivý, a tak si jeho údaje odporují. Proto není možné přesně určit ani rok, natož pak úplné datum Ježíšova narození. To se zprvu patrně připomínalo a slavilo jako jeho epifanií o svátku Zjevení Páně (6. ledna), jako je tomu dodnes v některých východních církvích.
Když se svátek Ježíšova narození začal ve 2. a 3. století připomínat samostatně (Irenej z Lyonu (202), Hippolyt Římský (236)), vyrojila se řada různých spekulativních návrhů ke stanovení data. K později přijatému datu 25. prosince vedla dvojí cesta. Jedna je spojovala se zimním slunovratem a s římským svátkem „neporaženého slunce“ (Sol invictus), který roku 274 slavnostně ustanovil císař Aurelianus, a svátek Narození Páně je podle jedné z hypotéz křesťanskou odpovědí. Ježíš se podle ní narodil v nejkratší den roku, kdy i pohané slaví naději, že slunce překoná zimu, temnotu a smrt, tak jako Ježíš Kristus. Ostatně i starozákonní prorok Malachiáš psal o „slunci spravedlnosti“ Mal 3, 20 (Kral, ČEP) a křesťané jeho výrok vztahovali na Krista. Souvislost Ježíšova narození se slunovratem hájil například svatý Augustin a ještě Isaac Newton, naopak pro puritány byla dokladem pohanské povahy Vánoc.
Větší váhu však měla druhá cesta, která vycházela z předpokladu, že Ježíš, který zemřel o svátku Pesach, židovských Velikonoc, v den 14. nisanu, jemuž zhruba odpovídá 25. březen latinského kalendáře, byl v tomto dni také počat. Podle jedné židovské tradice je totiž znakem dokonalého života, že trval celistvý počet let, a svátek Zvěstování P. Marie (čili Ježíšova početí) se slavil v tentýž den. A pokud se k datu 25. března připočte 9 měsíců těhotenství, vychází datum 25. prosince.
Nejstarší jednoznačné určení data křesťanského svátku Vánoc na 25. prosinec pochází z Chronographu pozdně římského kronikáře Furia Dinysia Filocala z roku 354, který ustanovení tohoto data klade do roku 336, za papeže Liboria. Liborius je tedy stanovil autoritativně, aby ukončil diskuse a spory, nicméně vzal v úvahu jejich výsledek. Filocalův spis se ovšem zachoval jen v pozdějších opisech, takže nelze zcela vyloučit, že tento záznam je pozdější vsuvka.