Keltové na území Česka

Studium rozšíření jednotlivých mutací genu CFTR (cystic fibrosis transmembrane conductance regulator), které způsobují cystickou fibrosu, ukázalo, že v evropské populaci nejsou jednotlivé mutace tohoto genu zastoupeny všude stejně, což lze vysvětlit zastoupením etnicky specifických „genů“ v současné evropské populaci. V tomto kontextu je zajímavé, že relativně vysokou četnost mutace G551D je možné pozorovat pouze v Česku, Rakousku, Británii, Irsku a v Bretani. Na základě těchto faktů citovaní autoři soudí, že uvedené populace vykazují relativně vysokou míru příbuznosti s keltskými předky. Tato příbuznost není tak překvapivá v Irsku, Británii a Bretani, kde jsou keltské kořeny zřejmé už z jazykových důvodů. V české kotlině by to však málokdo předpokládal.

Nutno podotknout, že mezi lingvisty a historiky, kteří nenacházejí oporu pro takovou interpretaci ve svých disciplínách, vládne vůči výše popsaným interpretacím genetického výzkumu spíše skepse.

Západní a jižní Čechy byly součástí keltské pravlasti, jejímž těžištěm byla oblast severních Alp a horního Dunaje. Západní polovinu Čech a také Bavorsko obývaly v 6. a 5. století př. n. l. pravděpodobně kmeny, které později vstoupily do historie pod jménem Bójové. V období keltské expanze na přelomu 5. a 4. století př. n. l. se část původního keltského obyvatelstva z území dnešních Čech zúčastnila vojenských tažení přes Alpy do dnešní Itálie a zanechala po sobě částečně vylidněné území. Od počátku 4. století př. n. l. však byly severozápadní a východní Čechy, které dříve tvořily kontaktní zónu s etnickými skupinami Venetů a Ilyrů, postupně obsazovány novým obyvatelstvem přicházejícím patrně ze západní části keltské pravlasti. Od původního obyvatelstva české kotliny patřícího k mohylové kultuře se noví osadníci odlišovali plochými pohřebišti nespálených těl. Pro jejich ztotožnění s udatnými válečníky Volky-Tektoságy, jak je uvádí Caesar, neexistují důkazy.

V některých oblastech (a dobách) si Keltové stavěli na vyvýšených místech opevněná oppida, což byla desítky hektarů velká ohrazená území s dvorcovou zástavbou, sídla nobility a kultu. I když oppida nebyla města v plném slova smyslu, můžeme je považovat za jejich předchůdce. V Čechách známe šest jistých oppid: Závist nad Zbraslaví, Stradonice u Berouna, Hrazany u Sedlčan, Nevězice, Třísov u Českého Krumlova a České Lhotice u Nasavrk, na Moravě Staré Hradisko u Prostějova a Hostýn, snad i Kotouč u Štramberka (u tohoto hradiště není jisté, zda nemohlo náležet púchovské kultuře, ověření však již není možné, neboť lokalita byla zničena vápencovým lomem). Keltského původu je patrně také horské opevněné hradiště u města Sušice, známé pod označením Hradiště na Sedle a nížinné sídliště Šutyrova studánka v katastru Kopřivnice. V nejúrodnějších, hustě osídlených částech Boiohaema, v Polabí a v podhůří Krušných hor, se během 2. století př. n. l. přeměnilo několik výhodně situovaných míst ve specifické osady, které představovaly jakási emporia, ke vzniku oppid zde však nedošlo. Typickým příkladem takového osídlení je rozsáhlé hradiště na vrcholu Přerovské hůry u středočeského Přerova nad Labem.

S keltským osídlením souvisí latinský název Čech Bohemia. Ten je poprvé uváděn v podobě Boiohaemum římským historikem Publiem Corneliem Tacitem na konci 1. století a skládá se pravděpodobně ze jména keltského kmene Bójů a germánského *haimaz „domov“. Podle některých autorů je totožnost území starověkého Boiohaemum a středověké Bohemie do značné míry nejistá, nicméně většina se shoduje v umístění na území Čech.

Keltský původ se předpokládá u řady jmen českých řek. Podle onomastika Milana Harvalíka může mezi ně patřit například Jizera („Bystrá“), podobný význam může mít název Ohře, ten však může být i předkeltského původu. Podle jiného zdroje mohou být keltského původu také jména jako Labe, Otava a místní jména Chrudim, Haná, Doksy, Třebíč a Třebová. Skrze germánské jazyky proniklo do českých místních jmen také keltské *dúnon „pevnost“ které dalo vzniknout jménům jako Týn, Týnec nebo Týniště.