Zvyk nebo zvyklost je ustálený vzorec chování jednotlivce nebo členů určitého společenství, zdůvodněný často tím, že se tak chovali "od nepaměti", přinejmenším po delší dobu. Zvyky jsou "naše úkony, které častým prováděním se ustalují, aniž vůle k nim dává podnět. Zvyk jest zmechanisování výkonnosti častým opakováním". Individuálně získaný a často nutkavý zvyk se nazývá návyk, špatnému návyku se říká zlozvyk.

 

Společenské zvyky a obyčeje jsou v určité společnosti nebo společenství zavedené a více méně vyžadované vzorce jednání, které však nemají žádné vážnější zdůvodnění, praktické, mravní ani náboženské. Tím se zvyk liší jak od rutinní dovednosti (například jízda na kole), tak od společenského mravu i od náboženského nebo jiného rituálu. I zvyky však mají značný význam pro společenskou soudržnost, protože si jimi lidé (mimovolně) dávají najevo, že patří do dané společnosti a že se na ně lze aspoň do jisté míry spolehnout. Lidové zvyky jsou významným předmětem etnografie.

 

O společenském významu zvyku svědčí rozšířený institut zvykového práva: právo respektuje to, co je v dané společnosti obvyklé, dlouho zavedené a podobně. Longa consuetudo (dávný zvyk) je jeden ze základů práva už u Cicerona a Isidora ze Sevilly[ I současné psané (formální) právo užívá pojmy jako v daném místě obvyklá cena, obvyklé podmínky a podobně (viz úzus).

 

Tradice je antropologický, religionistický a sociologický pojem, který se snaží vystihnout skutečnost, že společenské instituce, způsoby myšlení a formy lidské zkušenosti jsou odevzdávané z generace na generaci, a tedy existují dřív, než se člověk narodí. Přesto, že jsou tedy kulturně specifické, společnost od společnosti se liší, mají, jak popsali Peter Berger s Thomasem Luckmannem, povahu objektivní skutečnosti. V tomto smyslu mají všechny společnosti na světě své tradice a v tomto smyslu se pojem tradice velmi blíží pojmu kultury. Vždy je ale v případě tradice třeba pracovat s tímto generačním přenosem.