Sakyapa

Koncem 11. století vzniká též další z hlavních škol tibetského buddhismu – Sakjapa. Své jméno nese podle kláštera Sakja (tib., dosl.: „Šedá země") v jihozápadním Tibetu. Opati tohoto kláštera se věnovali jednak rozvíjení vadžrajánových nauk známých pod označením lamdä, usilovali rovněž o systematizaci tantrického písemnictví. Jako zakladatel učení lamdä bývá označován indický mahásiddha Virúpa. Do Tibetu se toto učení dostalo zásluhou překladatele Dogmi Šákja Žönna. První sakjapovský velekněz Sačhen Küngpa Ňingpo vytvořil k tomuto textu komentář, čímž položil základ pro další vývoj školy Sakjapa. Jeho dva synové a zejména pak jeho vnuk Sakja-pandita Künga Gjalcchän se stali významnými představiteli školi Sakjapa. Všichni tito učitelé byly rozpoznáni jako inkarnace bódhisattvy Maňdžušrího.
Samotné učení lamdä vyjadřuje přímý náhled toho, že zdánlivě protichůdné stavy – sansára a nirvána nejsou ve své podstatě rozdílné. K realizaci tohoto stavu však nelze dospět okamžitě. Podobně jako v ostatních školách tibetského buddhismu je i zde zapotřebí postupné (graduální) cesty. Těmito metodami nutnými k „pročistění" se škola Sakjapa přibližuje zejména tradici Kadampa.